Nikdy jsem nečekal, že budu tolik plakat – zvláště ne přede všemi. Ale když Rex, bývalý parťák K9 mého strýce, skočil na rakev, něco se ve mně rozbilo.
Strýček Mateo byl bitvou zocelený válečný veterán, nejtvrdší chlap na světě. Po dvou prohlídkách se vrátil domů s Rexem, uhlazeným černým německým ovčákem, který mu pravděpodobně zachránil život víckrát, než by kdo mohl spočítat. Byli nerozluční. Rex dokonce zůstal po jeho boku po službě a pokračoval v pátracích a záchranných pracích dalších pět let. Když strýc Mateo zemřel na srdeční onemocnění, všichni jsme věděli, že Rex bude hluboce truchlit. Ale nic mě nepřipravilo na to, co se ten den stalo.
Ceremoniál byl slavnostní a uctivý – vojenské pocty, ceremonie vlajky, celá ta věc. Stál jsem vedle mámy a svíral jsem ji za ruku tak pevně, že jsem asi zanechal stopy. Když zavezli rakev na místo, někdo vypustil Rexe z bedny. Zpočátku se potuloval, očichával kolem, skoro jako by byl zmatený z toho, kde je Mateo.
Pak bez varování skočil. Žádné vrčení, žádné štěkání – jen tiché, srdcervoucí zakňučení, když ležel přes rakev a hlavu měl opřenou o složenou vlajku. Místnost úplně ztichla. A pak jsem to slyšel. Vzlykají dospělí muži. Moje sestřenice se zhroutila na kolena. I kněz se musel na chvíli zastavit.
A pak – co se stalo potom, mě stále pronásleduje – začal Rex hrabat do rakve, jako by se snažil dostat dovnitř. Vtom přispěchal ředitel pohřbu, aby ho odstranil. Ale vstoupil jsem a zablokoval jsem mu cestu.
