Moje manželství trvá už čtyři roky a pořád se usmívám, když si vzpomenu na naši svatbu a líbánky.
S manželem jsme se vzali později, když jsme oba měli zavedené životy: byty, práci a vyhrazené zájmy. Bylo to vědomé rozhodnutí dvou dospělých lidí připravených na rodinný život.
Abych mohla zorganizovat svatbu mých snů, manžel mi navrhl pronájem jeho prostorného třípokojového bytu. Nápad byl lákavý: šaty od slavného návrháře, limuzína, hostina v luxusní restauraci a můj oblíbený moderátor jako moderátor.
A líbánky? Samozřejmě u moře, s bílým pískem, šuměním vln a nekonečnými západy slunce.
Naše sny se však srazily s realitou. Když svatební plánovač uvedl cenu, doslova jsme oněměli. Byla to astronomická částka.
„Možná bychom na tu svatbu měli prostě zapomenout?“ vyhrkla jsem.
Překvapilo mě, jak snadno můj manžel souhlasil. Ale ani on se nechtěl jen tak vzít na matričním úřadě. Místo toho jsme se rozhodli uspořádat malou útulnou hostinu pro naše nejbližší a strávit líbánky u jeho matky na venkově.
Upřímně řečeno, zpočátku jsem byl trochu zklamaný. Z pohodlí městského života mi představa života na venkově připadala nudná a obyčejná.
Ale jakmile jsme dorazili, mé pochybnosti zmizely. Moje tchyně s velkým pochopením odešla ubytovat se ke kamarádce a nechala nám dům úplně pro sebe. Tam, obklopeni přírodou, se čas jakoby zastavil.
Ten týden se pro nás stal výjimečným. Daleko od hluku města jsem si uvědomila, že štěstí není o velkolepých oslavách nebo drahých dekoracích, ale o upřímných chvílích, které společně tvoříme.