Už přes deset let žiji a pracuji ve Španělsku. Neopustil jsem domov z vlastní vůle – potřeboval jsem vychovat syna, dát mu dobré vzdělání a pomoci mu postavit se na vlastní nohy.
Jsem hrdý na to, čeho jsem za ta léta dosáhl. Můj syn Michail vystudoval prestižní univerzitu, získal práci v renomované IT firmě a nedávno jsem mu pomohl s koupí auta a přispěl jsem značnou částkou na jeho svatbu. Teď je samostatný a zvládá život dobře.
Často mi říká:
– Mami, už přestaň pracovat! Vrať se domů, zasloužila sis pauzu.
Ale nemůžu. Co mě tam čeká? Ne, chci si našetřit na klidné stáří, udělat nějaké pořádné rekonstrukce, možná i založit malou firmu. A na Španělsko jsem si už zvykl.
Tuto zimu jsem se rozhodl vrátit se na Vánoce domů. Michail mě na nádraží potkal se svou ženou Káťou. Upřímně řečeno, stále s ní nemůžu najít společnou řeč.
Vypadá jako milá holka: z jednoduché rodiny, ne rozmazlená, ale chová se jako královna. Její blahosklonný pohled a tón mě vždycky trochu bodnou.
Na svátky jsem připravila všechno tak, jak jsme to v rodině dělávali. Přivezla jsem si ze Španělska drahé lahůdky – aby si mohli vyzkoušet něco nového. Navzdory vyčerpání z dvanáctihodinového letu jsem se hned pustila do práce v kuchyni, pak jsem se pustila do úklidu a dokonce jsem i přestavěla nábytek.
Když jsme se posadili ke stolu, konečně jsem se rozhodla položit otázku, která mě už dlouho trápila:
– Káťo, plánujete s Michailem děti? Opravdu chci mít vnoučata, o která bych se mohla starat, dokud na to ještě mám sílu.
Káťa vzhlédla a s lehkým úsměvem řekla:
– Chtěl byste nám koupit byt?
Ztuhl jsem a nevěřil vlastním uším.
„Co jsi říkal?“ zeptal jsem se tiše.
– Všechno, co jsi slyšel, – odpověděla klidně. – Momentálně jsme namačkaní v nájemním bytě. Možná by bylo lepší, kdybyste nám pomohl s bydlením, než abyste se ptal na vnoučata?
Nedokázal jsem se udržet zpátky.
– Vážně si myslíš, že bych měl ještě deset let pracovat, abych ti koupil byt? Michaile, neudělal jsem pro tebe už dost?
Káťa neustoupila:
– No, ve Španělsku se ti daří skvěle. Jsi zvyklá pracovat.
– Ano, jsem na to zvyklý! Ale teď pracuji pro sebe, ne pro tebe, – odsekl jsem.
Michail zasáhl:
– Mami, Káťo, už dost! Jsou Vánoce, není čas na hádky.
Ale sváteční nálada byla zničená. Káťa dramaticky odešla do jiné místnosti, práskla dveřmi a já zůstala sedět u stolu a cítila se naprosto vyčerpaná.
– Tak jak s tímhle půjdeme dál? – zeptal jsem se tiše syna.
Tu noc jsem nemohl spát. V hlavě se mi honily myšlenky: Pro koho jsem žil celé ty roky? Proč po všem, co jsem udělal, slyším tato slova?
Možná je to pravda, měl bych se prostě vrátit do Španělska a pracovat pro sebe. Ať si žijí, jak chtějí.
