Příběh našeho čekání na dítě začal už dávno. S manželem jsme snili o miminku, ale roky plynuly a zázrak se stále nekonal. Lékaři nás ujišťovali, že naše zdraví je naprosto v pořádku, ale radili nám trpělivost.
Během této doby jsme vyzkoušeli všechno: diety, dechové cvičení, vitamíny… Pak přišly na řadu lidové léky.
Babičky, sousedky, dokonce i náhodní lidé na klinice navrhovali ty nejneuvěřitelnější věci: pít odvar z lopuchu, používat medové čípky a dokonce nosit oblečení, které přináší štěstí.
„Máš něco pro štěstí?“ zeptala se mě babička z matčiny strany, mistryně v takových tajemných radách.
Přemýšlela jsem o tom. Ano, měla jsem šťastné tričko – staré, ale mému srdci drahé. V tom tričku jsem vyhrála školní soutěž a později jsem v něm dokonce potkala svého manžela. Přidala jsem k němu teplou a útulnou zimní čepici.
Udělali jsme všechno, jak nám radila babička, a o pár týdnů později se stal zázrak – zjistila jsem, že jsem těhotná! Zaplavila nás nepopsatelná radost. A já si pomyslela: když mi šťastné věci pomohly otěhotnět, proč si je nevzít s sebou do porodnice?
Když začaly kontrakce, zpanikařila jsem a sbalila si věci. Ve spěchu jsem všechno naházela do jedné tašky: tričko a čepici.
V nemocnici se stalo něco nečekaného. Trvala jsem na tom, abych si mohla vzít šťastnou košili a klobouk. Doktorka nejdřív protočila panenky, ale poté, co viděla mé argumenty (a trochu peněz), povolila.
A tak jsem ležel na oddělení, když mi ta sestřička podala brusle, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Celou dobu jsem v těch hloupých bruslích chodil po chodbách.
Než začal porod, seděla jsem na předporodní sále a všimla jsem si ostatních rodících žen. Všechny měly na sobě obyčejné nemocniční pantofle!
Když začal porod, zapomněla jsem na všechno a vykřikla:
„Na co potřebuji tyhle brusle?!“
Doktor, potlačujíc smích, odpověděl:
„Sám jste si je přál!“
A pak jsem si vzpomněla na své spěšné balení. Brusle byly v mé tašce – zapomněla jsem si je po zimní procházce vzít. Všichni kolem se mi smáli, ale já myslela jen na jedno: Jen jsem doufala, že miminko bude zdravé.
Když to všechno skončilo, držela jsem v náručí naši dlouho očekávanou holčičku. Smích a trapnost vyprchaly a zůstala jen radost. Teď, když se na ty brusle dívám, vyvolávají ve mně jen úsměv na tváři – symbol cesty ke štěstí.
