Štefan Margita prožil okamžik, který by většina lidí považovala za nemožný. Odchod Hany Zagorové otřásl celou zemí a její fanoušci dodnes vzpomínají na její hlas, laskavost a sílu. Ale podle Margity se stalo něco, co nedává smysl v běžném světě — něco, co ho donutilo přehodnotit všechny své dosavadní jistoty.
Podle jeho slov začalo vše nenápadně. V tichu jejich společného bytu, kde stále zůstávají její věci, se jednou v noci ozval zvuk, který by dokázal zamrazit i toho nejracionálnějšího člověka. Nejprve jen lehké zašustění, jako by někdo prošel kolem dveří. Margita tomu tehdy nepřikládal význam — myslel si, že je to jen průvan nebo obyčejná akustika starého domu.
Jenže pak se světla začala chovat podivně. Nejprve jemně zablikala, potom se na několik vteřin úplně rozsvítila na plný výkon, přestože nikdo v místnosti nebyl. Margita přiznává, že v tu chvíli pocítil zvláštní napětí, jakoby ho někdo pozoroval. A nebyl to strach — spíše hluboké dojetí a melancholie, které nedokázal vysvětlit.
Zlom však přišel o několik dní později. Když seděl v obývacím pokoji, náhle slyšel hlas. Tichý, naléhavý, hlavně však až příliš povědomý. Nešlo o žádný šum, nešlo o zvuk zvenku. Byl to hlas, který znal desítky let — hlas Hany Zagorové. Podle jeho slov pronesla jediné krátké slovo, nejasné, ale dost výrazné na to, aby ho okamžitě poznal. Právě tento okamžik ho zasáhl tak silně, že o něm dlouho mlčel, protože se bál, jak by jeho vyprávění mohlo vyznít.
Margita tvrdí, že nešlo o halucinaci ani sen. Byl naprosto při vědomí a schopný vnímat každý detail kolem sebe. Celý prostor v místnosti se v tu chvíli prý změnil — jako by se na okamžik zastavil čas, jako by všechno utichlo, aby mohla projít její přítomnost. Pocit, že Hana stála přímo za ním, byl podle něj tak intenzivní, že se nemohl ani hnout.
Tento zážitek v něm zanechal hlubokou stopu. Nevidí ho jako něco děsivého, ale jako spojení, které přesahuje hranice běžného života. Přiznal, že od té chvíle začal věřit, že láska a energie blízkých lidí mohou pokračovat i po smrti — ne jako strašidelný jev, ale jako něžné připomenutí toho, že vztahy neumírají se ztrátou člověka.
Ať už si kdokoli o jeho příběhu myslí cokoli, pro Margitu to znamenalo velmi osobní a silný moment. Nejde o senzaci, ale o jeho nejintimnější vzpomínku — o okamžik, který ho na chvíli přiblížil ženě, kterou miloval více než cokoli na světě.
