Bylo mi líto jednoho bezdomovce a dala jsem mu trochu horké polévky — ale o týden později jsem svého laskavého činu hluboce litovala 😨😢
Asi před dvěma týdny, cestou do práce, jsem si ho poprvé všiml. Muž kolem třicítky, na první pohled obyčejný – upravené, ale obnošené oblečení, neoholený obličej, prázdný pohled. Tehdy jsem mu nevěnoval velkou pozornost. Ale později, když mi končila směna v baru, jsem vyšel ven, abych si zavolal – a on tam pořád stál.
Vítr štípal, zima pronikala až na kost. A on se ani nesnažil najít úkryt. Už jsem to nemohl vydržet a šel k němu.
„Dobrý večer… jste v pořádku? Potřebujete pomoc? Mám někoho zavolat?“ zeptal jsem se a v tu chvíli mě udeřil ostrý zápach, který mě donutil ustoupit.
Podíval se na mě s lehce provinilým výrazem.
„Ne, děkuji… Jsem tady, protože tady nefouká vítr. Nikoho přece neobtěžuji, že ne?“
„Ne, nejsi… Ale byl jsi tu od dnešního rána?“
„Skoro. Párkrát jsem zašel do obchodu, abych se zahřál.“
„Měl jsi něco k jídlu?“
„Koupil jsem si chleba… jen si ho pomalu okusuji.“
„Proč jsi… proč nejsi doma?“ zeptal jsem se nakonec.
Sklopil oči.
„Nemám žádný.“
S obtížemi jsem polkla a ze všech sil se snažila potlačit lítost.
„Počkejte tady.“
Vešel jsem dovnitř a koupil mu pořádné jídlo s využitím zaměstnanecké slevy. Teplé a slušné jídlo. Usadil jsem ho na terase baru – alespoň měl střechu nad hlavou. Jedl mlčky a sotva zvedl oči. Než jsem vyšel zavřít, byl pryč.
V tu chvíli jsem si nedokázal představit, že brzy budu svého dobrého skutku tak hluboce litovat.
Muž se vrátil další den. A další. A znovu. Seděl na stejném místě a čekal. A já jsem začala mít pocit, že je mou povinností ho nakrmit. Pokaždé. Takhle to trvalo skoro týden.
Ale nemohl jsem dál. Neměl jsem dost peněz na to, abych donekonečna někoho krmil. Navíc si zákazníci začali stěžovat na jeho silný zápach a vedení mě málem vyhodilo. Ale jak jsem mohl beznadějnému člověku říct, že tu není vítán?
Tak jsem sebrala veškerou odvahu a našla mu přístřeší. Místo pro bezdomovce – nakrmili by ho, dali by mu střechu nad hlavou.
Teď tam je, s teplou postelí a jídlem. Ale uvnitř se pořád cítím rozervaná. Udělala jsem správně, že jsem ho tam vzala a přestala mu pomáhat?
Cítím se tak zlomená a nevím, jak s tím žít.
