Helena Harabinová (65), matka populární moderátorky a manželky Leoše Mareše Moniky Marešové, udělala nečekaný krok a poprvé otevřeně promluvila o svém dlouho skrytém boji se závislostí na alkoholu. V pořadu „Ženská tabu“ s Bárou Hlaváčkovou vyprávěla svůj příběh s takovou upřímností, že mnohé z nás může nutit zamyslet se nad vlastními hranicemi i tím, co se skrývá za zdánlivě bezproblémovým životem úspěšné ženy.
Helena svou závislost nejprve bagatelizovala. Sama sebe označila za tzv. „kvartální alkoholicičku“ – někdo, kdo nepije denně, ale když se napije, nedokáže přestat a propadá dlouhým tahům. Tehdy se jí zdálo, že má pití pod kontrolou, protože stále dokázala pracovat, fungovat v rodině a plnit běžné povinnosti. Ale pravda byla jiná – alkohol postupně začal ovlivňovat její priority a zničil důvěru, kterou v ní měla dcera Monika.
„Ten moment, kdy jsem si řekla, že to dál nejde, přišel až po večeři u sestry, kde jsem se opravdu opila a druhý den mi sestra zavolala a řekla: ‚Myslím, že máš problém, měla bys s tím něco udělat.‘ A já šla na konzultaci – a doktor mi řekl, že jsem alkoholik,“ vzpomínala Helena s lehkou nostalgií a zároveň hlubokou pokorou.
Následovala ambulantní léčba, která trvala více než dva roky a pro Heleninu rodinu znamenala intenzivní období konfrontací, ale i očišťujících rozhovorů. Monika se zapojila do terapie společně s matkou – strávily dokonce i týden v léčebně na tzv. „rodinné terapii“, kde si konečně mohly říci věci, o kterých dříve mlčely. Tyto emocionálně náročné chvíle jim umožnily vyčistit vzájemné zážitky, komplikované pocity i křivdy, které se nahromadily během let.
Helena zdůraznila, že na začátku si alkoholismus neuvědomovala jako problém, protože „nepila každý den“ a tím si vykládala pití jako „něco pod kontrolou“. Ale právě přišla chvíle, kdy se musela podívat pravdě do očí a přiznat si, že alkohol je pro ni problém, který mění životy nejen jí, ale i jejím blízkým. Následkem toho byla ztráta důvěry rodiny – a zejména dcery Moniky, která si nemohla dovolat, když její matka nebyla dostupná.
Helena mluvila i o hlubších příčinách své závislosti. Uvedla, že nikdo nezačne pít jen tak – a u ní sehrála roli i rodinná historie, protože její otec byl těžký alkoholik. Protože byla ambiciózní a dávala do všeho sto procent, dokázala podobnou „vášeň“ projevit i v pití alkoholu. A právě poznání a pochopení těchto vnitřních mechanismů jí pomohlo převzít nad sebou kontrolu.
Dnes Helena zdůrazňuje, že léčba byla tím nejlepším, co mohla v životě dostat – naučila se sebevědomí, sebeúctě a zdravým hranicím. A právě díky tomu dnes podniká, cestuje a angažuje se v pomoci jiným ženám, které se nacházejí na podobné cestě k abstinenci prostřednictvím spolku Pavučina. I když o tom s Monikou dnes tolik nemluví, věří, že minulost zůstává součástí jejich příběhu a jejich vztahu, který je díky otevřenému dialogu hlubší a opravdovější než kdy předtím.
