Když se řekne „Lásko má, já stůňu“, téměř každý Čech si vybaví ten nezaměnitelný tón z legendárního muzikálu Noc na Karlštejně – a přesto, že tahle píseň je dnes považována za jeden z největších evergreenů české hudby, její vznik nebyl vůbec tak jednoduchý, jak si fanoušci myslí. Píseň se poprvé objevila roku 1973 ve filmu Noc na Karlštejně, kde měla doprovodit romantické obrazy středověké krásky Jana Brejchové. Scénář byl vytvořen režisérem Zdeňkem Podskalským, hudbu složil Karel Svoboda a text napsal geniální textař Jiří Štaidl, jehož život se bohužel krátce poté tragicky uzavřel při autonehodě.
Intuice tvůrců byla jediná – chtěli, aby píseň měla nejen filmový nádech, ale aby se stala skutečným hitem, který se dotkne srdcí publika i mimo stříbrná plátna. To znamenalo kombinovat barokní instrumentaci s modernější rytmikou, kterou tehdy znal a miloval téměř každý posluchač. A právě to dodalo písni onen charakteristický barokně‑popový zvuk, který ji učinil nezapomenutelnou.
Jenže v prvním plánu se nepočítalo s tím, že by píseň zpívala Helena Vondráčková. Produkce původně zamýšlela, že písni daruje hlas sama Jana Brejchová, která před kamerou ztvárnila královnu Elišku Pomořanskou. Očekávalo se, že herecké vystoupení doprovodí i zpěv, ale jak se ukázalo během natáčení, Brejchová nebyla profesionální zpěvačka. A tak se režiséři a tvůrci ocitli před zásadní volbou – buď použít hlas někoho jiného, nebo riskovat, že hudba ztratí svůj potenciál.
V té chvíli vstoupila do hry Helena Vondráčková, hlas, který měl sílu písni vtisknout život. I když nebyla představitelkou postavy ve filmu, její interpretace byla tak přesná a citlivá, že dokázala vyjádřit emoce, jež si scénář žádal. Vondráčková se musela trefit do výrazu a frázování, které by opravdu sedělo k Brejchové před kamerou, a naopak herečka strávila hodiny učením se každé nuance a nadechnutí, aby při natáčení nebyl viditelný jediný rozdíl mezi jejím herectvím a Vondráčkovou vokální linií.
Režisér Zdeněk Podskalský s počáteční nedůvěrou poslouchal výslednou podobu písně, protože se mu ten modernější rytmus zdál být příliš odlišný od dobového stylu filmu. Ale Karel Svoboda si nakonec prosadil svoji vizi: kombinace historicky laděného nástroje cembala s moderní popovou instrumentací. Výsledek se ukázal být triumfem – písnička se během okamžiku stala fenoménem a dodnes patří k nejhranějším a nejznámějším skladbám v repertoáru Heleny Vondráčkové.
„Lásko má, já stůňu“ je dnes spojena s tváří Jany Brejchové, která v publikovém vnímání zůstává ikonickou představitelkou postavy z filmu. Ale za tímto hitem stojí i hlas Heleny Vondráčkové, který dával písni život a intenzitu, jaké si autor skladby představoval. A právě tato kombinace hereckého půvabu Brejchové a vokální hloubky Vondráčkové nakonec stvořila nevšední hudební moment, který přetrval desetiletí.
