Václav Vorlíček patřil k nejvýznamnějším českým režisérům, kteří dokázali vytvořit pohádky, jež se staly součástí dětství milionů lidí nejen v Česku, ale po celé Evropě. Narodil se v roce 1930 a svou kariéru začal v šedesátých letech, kdy se rychle prosadil jako mistr žánru, který uměl spojit humor, fantazii, laskavost a trochu té správné české ironie. Jeho filmy nebyly jen pro děti – dospělí v nich nacházeli stejně mnoho moudrosti a úsměvu jako ti nejmenší.
Jeho nejslavnější dílo je bezesporu Tři oříšky pro Popelku z roku 1973. Tenhle film se stal vánoční tradicí v Česku, na Slovensku, v Německu, Rakousku, Polsku i v mnoha dalších zemích. Libuše Šafránková v hlavní roli, Pavel Trávníček jako princ, Pavlína Mourková jako macecha a nesmrtelné scény s oříšky, plesem a ztraceným střevíčkem – to všechno Vorlíček natočil s takovou lehkostí a teplem, že film dodnes patří k nejoblíbenějším pohádkám vůbec. Režíroval ho společně s Pavlem Hoblíkem, ale právě Vorlíčkův rukopis je v něm nejvýraznější – žádná přeslazenost, žádné laciné efekty, jen čistá pohádková magie a skvělé herecké výkony.
Ale Vorlíček rozhodně nebyl jen „režisérem Popelky“. Natočil desítky dalších nezapomenutelných titulů. Kdo by neznal Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách? Ten film plný humoru, absurdity a laskavého pohledu na českou duši se stal kultovní komedií. Pak tu byla série o Arabele – Dívka na koštěti, Saxána – dívka na koštěti, Kdo chce zabít Jessii? – filmy plné kouzel, létání na koštěti a vtipných situací, které baví i po desítkách let. Vorlíček uměl pracovat s dětskými herci, s fantazií i s dospělými, kteří v jeho pohádkách hráli jako v tom nejlepším divadle.
Jeho styl byl jedinečný – vždycky věřil, že pohádka musí mít srdce, humor a hlavně pravdu. Nikdy nechtěl děti strašit nebo je poučovat příliš moralisticky. Místo toho jim ukazoval, že dobro vítězí, že láska překoná všechno a že i ten nejobyčejnější člověk může být hrdinou. Spolupracoval s těmi nejlepšími – s Jiřím Brabcem, s Václavem Postráneckým, s Danou Medřickou, s Libuší Šafránkovou, s Karlem Fialou. Každý jeho film měl svůj nezaměnitelný náboj.
V pozdějších letech se Vorlíček věnoval i televizním pohádkám a seriálům – natočil třeba Princové jsou na tahu nebo pokračování Arabelu. I když už nebyl tak aktivní jako dřív, jeho filmy se vysílaly stále dokola a nové generace dětí objevovaly jeho svět znovu a znovu. V roce 2017 mu byla udělena Cena prezidenta republiky za zásluhy o českou kulturu – ocenění, které si vysloužil celoživotní prací a láskou k filmu.
Zemřel 5. února 2019 ve věku 88 let po dlouhé nemoci. Zpráva o jeho odchodu zasáhla celou republiku. Sociální sítě zaplavily vzpomínky, úryvky z filmů, fotografie z natáčení a slova díků. Lidé psali, že odešel člověk, který jim dal dětství plné kouzel, smíchu a naděje. Jeho pohádky zůstanou navždy – Popelka bude tančit na plese, Arabela létat na koštěti, dr. Mráček se topit v rybníce a my všichni budeme na něj vzpomínat s úsměvem a vděčností.
Václav Vorlíček nebyl jen režisér. Byl to člověk, který věřil v dobro, v humor a v to, že i v obyčejném životě se může stát zázrak. Jeho filmy nás učily snít, milovat a věřit, že štěstí přijde, když ho nejméně čekáme. A i když už tu není, jeho pohádky žijí dál – v nás, v našich dětech a v těch nejkrásnějších vánočních večerech, kdy se znovu rozsvítí Tři oříšky pro Popelku.
