Smrt Jiřího Valenty, nezapomenutelného zpěváka a duše legendární skupiny Olympic, otřásla celým českým hudebním světem natolik hluboce, že se o tom mluví dodnes. Jiří, který svým charismatickým hlasem a energií na pódiu provázel generace posluchačů skrz hity jako „Snad jsem to já“, „Dej mi víc“ nebo „Já ti dám co chci“, se rozhodl dobrovolně ukončit svůj život a ten okamžik zanechal v srdcích všech, kdo ho milovali, obrovskou a nezahojitelnou ránu. Kapela Olympic, kterou spoluzakládal a která díky němu dosáhla svých největších úspěchů, teď prožívá nejen obrovský smutek za ztraceným kamarádem a kolegou, ale i další krutou ránu, kterou nikdo nečekal. Vdova po Jiřím Valentovi, žena, která byla jeho nejbližší oporou v těch nejtěžších chvílích jeho života, učinila rozhodnutí, které vyvolalo vlnu emocí, bolesti a nepochopení – zakázala členům Olympicu vstup na pohřeb svého manžela. Tahle zpráva se rozletěla jako blesk z čistého nebe a fanoušci, kteří Jiřího uctívali jako ikonu českého rocku, zůstali v totálním šoku. Podle informací od blízkých lidí se vdova cítila v posledních měsících Jiřího života zklamaná a ublížená – měla pocit, že kapela nedokázala dostatečně pomoci svému frontmanovi v boji s těžkými psychickými problémy, závislostí a pocitem osamělosti, který ho postupně pohlcoval. Jiří se v poslední době trápil sám se sebou, přestože kolem sebe měl lidi, kteří ho měli rádi. Vdova teď chce, aby poslední rozloučení proběhlo v maximálním klidu, bez kamer, bez bulváru a hlavně bez těch, kteří podle ní přispěli k jeho utrpení tím, že nebyli dost blízko nebo dost vnímaví. Členové Olympicu jsou z toho rozhodnutí zničení – pro ně to znamená, že nemohou naposledy obejmout rakev svého bratra, který s nimi sdílel pódia, cesty, smích i slzy po desítky let. Jeden z nich v soukromí řekl, že to pro ně bylo jako druhá smrt – nejdřív přišli o Jiřího, a teď jim je odepřena i možnost se s ním rozloučit tak, jak si představovali. Fanoušci na sociálních sítích zaplavují stránky kapely vzkazy plnými smutku a otázek:
„Proč tohle muselo být takhle kruté?“, „Jiří by chtěl, aby byli všichni spolu“, „Tohle rozdělení bolí víc než samotná ztráta“. Mnozí chápou vdovu a její bolest – ona přece prožila ty nejtěžší chvíle s ním doma, viděla jeho trápení z první ruky a teď chce ochránit jeho památku před čímkoli, co by podle ní mohlo znesvětit ten okamžik. Přesto ten zákaz připadá mnohým jako příliš tvrdý trest pro lidi, kteří Jiřího milovali stejně jako ona. Pohřeb proběhne v úzkém rodinném kruhu, bez veřejnosti a bez médií, což vdova považuje za jediný způsob, jak si uchovat soukromí a důstojnost v té největší bolesti. Členové Olympicu teď plánují vlastní vzpomínkové setkání nebo koncert, kde se budou moci s Jiřím rozloučit po svém – prostřednictvím hudby, kterou spolu vytvářeli a která je spojovala nejsilněji. Fanoušci doufají, že čas postupně zahojí tyhle rány a že tahle tragédie neskončí trvalou nenávistí, ale vzpomínkou na člověka, který dal české hudbě tolik nezapomenutelných momentů. Jiří Valenta odešel příliš brzy, jeho hlas ale zní dál v tisících srdcích – ať už na pohřbu bude kdo chce, jeho písně nikdo nikdy nezastaví a jeho odkaz zůstane navždy živý.
