Herečka Vilma Cibulková, kterou diváci milují za její charismatické role v divadle i na obrazovce, se po dlouhých měsících ticha rozhodla otevřeně promluvit o tom, co se s ní děje. Všechno vyvrcholilo dramatickým kolapsem, který ji připoutal k posteli a donutil ji přehodnotit celý život. Teď přiznává, že už nějakou dobu bojuje se zákeřnou nemocí, která postupně vysávala její síly, brala jí energii a nakonec ji připravila i o možnost pracovat tak, jak byla zvyklá.
Začalo to nenápadně – únava, kterou si vysvětlovala náročným programem, bolesti, které přehlížela, protože „to přejde“, a pocit, že něco není v pořádku, ale neměla čas to řešit. Vilma patří k těm lidem, kteří se nikdy nevzdávají, kteří jdou dál i přes bolest, protože scéna, diváci a práce jsou pro ni vším. Postupně se ale stav zhoršoval natolik, že už nemohla ignorovat signály těla. Přišly dny, kdy se nemohla postavit na nohy, kdy ji bolelo každé hnutí a kdy se cítila jako stín sama sebe.
Vrcholem byl ten osudný kolaps. Stalo se to náhle – uprostřed zkoušek, uprostřed dne plného plánů. Najednou se jí zatočila hlava, ztratila rovnováhu a zhroutila se. Okamžitě ji odvezli do nemocnice, kde lékaři začali hledat příčinu. Vyšetření ukázala, co se skrývalo za tou dlouhodobou slabostí – autoimunitní onemocnění, které napadá tělo zevnitř, ničí vitalitu a dělá z člověka, který byl vždy plný energie, bezmocného pacienta. Diagnóza byla šokující, ale zároveň vysvětlující. Vilma teď chápe, proč se poslední měsíce cítila tak vyčerpaná, proč jí práce šla stále hůř a proč se musela omlouvat z rolí, které milovala.
„Nemohla jsem dál lhát sobě ani okolí. Ta nemoc mi vzala nejen zdraví, ale i práci, kterou jsem dělala celý život. Musela jsem říct ne projektům, které jsem chtěla dělat, protože jsem prostě neměla sílu,“ řekla Vilma s hlasem, ve kterém byla slyšet směs smutku, úlevy a odhodlání. Přiznala, že první týdny po kolapsu byly peklo – ležela v nemocnici, dívala se do stropu a přemýšlela, jestli se ještě někdy vrátí na jeviště. Bála se, že lidé zapomenou, že ji nahradí mladší, zdravější tváře, že její kariéra skončí takhle najednou.
Léčba je náročná a dlouhá. Berou jí silné léky, které mají utlumit imunitu, aby nepokračovala v útoku na vlastní tělo. S tím přicházejí vedlejší účinky – otoky, změny nálad, další únava, ale i naděje, že se to podaří dostat pod kontrolu. Vilma teď žije pomaleji, poslouchá tělo, odpočívá, když je potřeba, a snaží se najít nový smysl v maličkostech – v procházkách s rodinou, v čtení, v tichu, které dřív neměla čas vnímat. Přátelé a kolegové ji podporují, posílají květiny, volají, nabízejí pomoc, a ona je za to nesmírně vděčná.
Přestože to pro ni byla nejtěžší zkouška života, říká, že ji to změnilo k lepšímu. Naučila se říkat ne, naučila se prosit o pomoc, naučila se vážit si zdraví a času s blízkými. Teď chce svůj příběh sdílet, aby pomohla ostatním – hlavně ženám, které podobné příznaky přehlížejí, protože „nemají čas být nemocné“. Vilma Cibulková se nevzdává, bojuje dál a věří, že se ještě vrátí – silnější, moudřejší a s ještě větší chutí do života. Její upřímnost teď rezonuje u tisíců lidí, kteří jí drží palce a posílají sílu na dálku.
