Vladimír 518, ikona českého hip-hopu, člen legendární skupiny PSH a člověk, který pomáhal formovat celou generaci rapperů, se v dlouhém rozhovoru pro iROZHLAS podělil o to, jak vidí současnou rapovou scénu, jak se změnila jeho vlastní tvorba a proč ho pořád baví tahle „válka slov“. Seděl v ateliéru plném graffiti, desek a starých flyerů z devadesátek, a mluvil s klidem člověka, který už viděl všechno – od undergroundových sklepů po velká pódia a zpátky.
„Hip-hop pro mě nikdy nebyl jen o hudbě. Byl to způsob, jak říct, co ostatní nemůžou nebo nechtějí. Dneska je to často jen pěkný obal na prázdný obsah. Lidi rapujou o autech, který si nekoupili, o holkách, co je neznaj, a o penězích, co nikdy neviděli. Já to chápu – showbyznys, image, marketing. Ale já pořád věřím, že rap má být upřímný až na kost,“ řekl Vladimír s typickým úsměvem, který skrývá spoustu sarkasmu. Přiznal, že současná scéna ho občas frustruje – hlavně ta povrchnost, kterou vidí u mnoha mladých rapperů. „Není to o tom, že bych byl starý a zahořklý. Jen mi chybí ten hlad. Ten pocit, že musíš něco říct, protože když to neřekneš ty, tak to neřekne nikdo.“
Připomněl své začátky v PSH, když spolu s Kato, DJ Marfem a ostatními nahrávali v bytech, na kazetách a bez jakékoli podpory. „Tehdy jsme neměli co ztratit. Každý track byl jako boj. Dneska mají kluci studia za miliony, PR týmy a miliony zhlédnutí po týdnu. A přesto to často zní jako jedna a ta samá písnička.“ Vladimír zdůraznil, že nemá problém s komerčním úspěchem – sám ho zažil – ale vadí mu, když se úspěch stane jediným měřítkem kvality. „Když vidím, jak někdo rapuje o tom, jak je hustej, ale přitom nemá co říct, tak si říkám: jo, tohle bychom v devadesátkách vůbec nepustili ven.“
Přesto v rozhovoru několikrát zopakoval, že ho scéna pořád baví. Sleduje nové talenty, občas si poslechne, co vychází, a uznává, že někteří mladí umělci dělají věci opravdu dobře. „Mám rád, když někdo přijde s vlastním stylem, s vlastním příběhem. Ne když kopíruje Ameriku nebo se snaží být další ‚ten nový‘. Chci slyšet něco českého, něco našeho – bolest, radost, vtip, vztek. To mi v tomhle žánru nikdy nezevšední.“
Vladimír 518 sám v posledních letech vydává spíš sporadicky – sólovky, spolupráce, ale žádný velký comeback. Říká, že nechce tlačit na pilu. „Když mám co říct, tak to udělám. Když ne, tak mlčím. Lepší ticho než další prázdná deska.“ Přiznal, že ho pořád nejvíc baví graffiti a výtvarno – to je pro něj další forma vyjádření, kde nemusí řešit trendy nebo lajky. „Rap je válka slov, graffiti je válka barev. Obě mě naplňujou stejně.“
Fanoušci na sociálních sítích jeho slova okamžitě začali sdílet. Mnozí z té starší generace souhlasí – „Konečně někdo řekl nahlas, co si myslíme všichni“. Mladší příznivci se rozdělili – někteří ho obviňují z nostalgie, jiní ho berou jako mentora a oceňují upřímnost. Vladimír na to jen pokrčí rameny: „Já nejsem tu proto, abych byl oblíbenej. Jsem tu proto, abych byl upřímnej. A to mi stačí.“
Jeho rozhovor je připomínkou, že hip-hop v Česku měl vždycky dvě tváře – tu syrovou, undergroundovou a tu lesklou, komerční. A Vladimír 518 patří k těm, kteří tu první nikdy neopustili. I když dneska sedí v klidu svého ateliéru, jeho slova pořád znějí jako výzva: rapuj o tom, co znáš, nebo radši mlč.
