Václav Neckář patří k těm umělcům, kteří si nedokážou představit život bez hudby. Přestože už dávno dosáhl věku, kdy většina lidí zpomaluje a užívá si zaslouženého odpočinku, legendární zpěvák přiznává, že jeho realita vypadá úplně jinak. O důchodu mluví s nadhledem, ale zároveň otevřeně přiznává, že by ho pasivní život příliš nenaplňoval.
S typickou upřímností říká, že kdyby měl opravdu vysoký důchod, možná by dnes ležel někde u moře. Jenže zároveň dodává, že by se tam zřejmě brzy začal nudit. Hudba ho totiž stále žene dopředu a dodává mu energii, kterou potřebuje k tomu, aby pokračoval v koncertování. Dokud mu bude sloužit zdraví a fanoušci budou mít o jeho vystoupení zájem, nehodlá se vzdát.
Zdravotní komplikace však v jeho životě sehrály významnou roli. Po prodělané mrtvici musel znovu hledat cestu nejen k normálnímu fungování, ale i k vlastní profesi. Zapomněl texty písní, měl problém s mluvením a návrat na scénu nebyl vůbec jednoduchý. Vzpomíná na to, jak mu pomáhala logopedka a jak ho právě hudba držela nad vodou. Melodie v jeho paměti zůstaly, a to mu umožnilo znovu zpívat před publikem.
Každý jeho den dnes začíná podobně. Ráno musí zjistit, jestli ho tělo poslechne, rozhýbat se cvičením a postupně připravit hlas na další vystoupení. Přestože ho občas něco bolí a regenerace už není tak rychlá jako dřív, pocit z koncertů mu to vynahrazuje. Potlesk publika a kontakt s lidmi jsou pro něj stále silným motorem.
Velkou oporou je mu rodina. S bratrem Janem spolupracuje už od dětství a jejich profesní spojení trvá desítky let. Společně založili skupinu Bacily a dodnes se pravidelně setkávají, řeší pracovní věci i běžné starosti. Blízký vztah má také se synem, který mu pomáhá nejen v domácnosti, ale i s technickým zajištěním koncertů.
Neckář se netají tím, že stáří přináší výzvy, které člověk nemůže ignorovat. Přesto věří, že je důležité najít si radost i v této životní etapě. Hudba je pro něj způsobem, jak si zpříjemnit podzim života a zůstat aktivní. Společně s kapelou chce dál rozdávat energii a optimismus, protože právě to podle něj pomáhá překonávat strach ze stárnutí.
Vzpomíná také na natáčení písně Andělé strážní, na které se podíleli mladší kolegové i legendární osobnosti. Atmosféra byla podle něj přátelská a plná humoru, i když se s některými účinkujícími viděl poprvé. Tyto momenty mu připomínají, jak důležité je zůstávat v kontaktu s novou generací a nepřestat sbírat nové zážitky.
A právě zážitky považuje za klíč k tomu, aby se člověk necítil zbytečný. Podle něj je nejhorší uzavřít se doma a ztratit chuť poznávat nové věci. Proto se snaží být stále v pohybu, plánovat koncerty a setkávat se s lidmi. Věří, že dokud má člověk důvod vstát z postele a těšit se na další den, má smysl pokračovat.
