V srdci Prahy, jen pár kroků od Staroměstského náměstí, se před několika lety odehrálo setkání, které s odstupem času působí jako scéna z osudového dramatu. Hana Krampolová, manželka legendárního baviče Jiřího Krampola, se tehdy usmívala na svět a věřila, že nejhorší roky svého života má definitivně za sebou. Atmosféra rozhovoru byla plná naděje a plánů na novou kapitolu, kterou chtěla napsat po boku svého milovaného „Jiříčka“. Nikdo v tu chvíli netušil, že tato slova jsou jejími posledními a že se nad ní už stahuje neúprosná mračna tragického konce, který otřese celým českým showbyznysem.
Hana tehdy s dojetím vzpomínala na roky plné bolesti, zlomenin a nekonečných pobytů v nemocnicích, které ji připravovaly o chuť do života. „Snad už jsem si tu smůlu vybrala. Ty poslední tři, čtyři roky nestály za nic a byly strašné,“ svěřila se tehdy s upřímností, která dnes vhání slzy do očí. Napětí, které provázelo její dlouhodobý boj se zdravím, se zdálo být u konce. Těšila se na společnou dovolenou po Čechách a na to, že si s Jiřím vynahradí všechen zameškaný čas. Její hlas byl pevný a odhodlaný, plný víry, že po rehabilitaci kotníku se konečně vrátí k normálnímu životu a k procházkám s jejich pejskem, který na ni toužebně čekal.
Osud byl však neuvěřitelně krutý. Jen deset dní po tomto rozhovoru Hana Krampolová nečekaně vydechla naposledy. Příčinou jejího skonu byl prasklý vřed a následné masivní vnitřní krvácení, kterému lékaři už nedokázali zabránit. Strach a beznaděj, které Jiří Krampol prožíval v osudné pondělí vpodvečer, jsou nepopsatelné. Hana, která se proslavila i rolí v komedii Waterloo po česku, odešla ve věku devětapadesáti let, právě ve chvíli, kdy začala znovu věřit v lepší zítřky. Každé její slovo z posledního rozhovoru o tom, jak omezila kouření a úplně přestala pít alkohol, nyní působí jako smutné memento její nezlomné snahy o nápravu, která přišla příliš pozdě.
Vzpomínka na Hanu Krampolovou zůstává v srdcích jejích blízkých i fanoušků jako příběh o křehkosti lidského štěstí. Jiří Krampol na svou čtvrtou manželku vzpomíná dodnes s láskou a bolestí, která se s časem jen otupuje, ale nikdy nezmizí. Scéna jejich posledního společného setkání v bytě, kde se snažili plánovat budoucnost, je připomínkou toho, že bychom si měli vážit každé společné vteřiny. Hana sice věřila, že svou smůlu už vyčerpala, ale její životní příběh se uzavřel způsobem, který nikdo nečekal. Její poslední zpověď tak zůstává mrazivým svědectvím o naději, která byla zhašena v momentě, kdy se zdála být nejblíž.
