Českem stále otřásá hluboký smutek nad odchodem Aničky Slováčkové, ale s postupem času vyplouvají na povrch detaily, které vnášejí do této tragédie alespoň špetku lidského tepla a neskonalé lásky. Přestože mladá zpěvačka bojovala se zákeřnou nemocí statečně až do úplného konce, v hloubi duše měla jedno velké přání, které se týkalo jejích posledních chvil na tomto světě. Anička si nade vše přála, aby nemusela své poslední dny trávit v neosobním prostředí nemocničních chodeb a pod zářivkami sterilních pokojů. Její nejbližší rodina, pro kterou byla tato situace nepředstavitelně bolestivá, se rozhodla toto přání do puntíku splnit, bez ohledu na náročnost celé situace.
Atmosféra v rodinném kruhu byla v posledních hodinách prosycena tichou pokorou a snahou vytvořit pro Aničku co nejpříjemnější prostředí. Její rodiče a nejbližší přátelé se semkli jako nikdy předtím, aby jí byli nablízku v každém okamžiku. Rozhodnutí převézt ji z nemocnice domů bylo vedeno čistou láskou a snahou dopřát jí klid, který si po měsících náročných procedur a vyšetření tolik zasloužila. Emoce v domě byly napjaté, ale zároveň naplněné neuvěřitelnou něhou. Anička tak neodcházela obklopena pípajícími přístroji, ale hlasy těch, které nade vše milovala, a vůní domova, který pro ni tolik znamenal.
Během těchto posledních okamžiků byla rodina odhodlána nepustit k lůžku nikoho cizího a zachovat maximální soukromí. Popsali, že Anička cítila přítomnost svých nejbližších, což jí dodávalo klid v tváři, který v nemocnici postrádala. Každý dotek ruky, každé zašeptané slovo útěchy tvořilo neviditelnou síť bezpečí, ve které mohla v pokoji spočinout. Detailní popis toho, jak rodina střídala služby u jejího lůžka, aby ani na vteřinu nezůstala sama, ukazuje na hloubku jejich oddanosti. Bylo to loučení, které bylo sice předčasné a nespravedlivé, ale díky odvaze jejích blízkých proběhlo přesně tak, jak si Anička v hloubi duše vysnila.
I přes obrovský tlak okolí a zájem médií se rodině podařilo tento intimní prostor uchránit až do úplného konce. Skutečnost, že Anička Slováčková vydechla naposledy obklopena teplem domova a láskou svých rodičů, je pro ně dnes jedinou slabou útěchou v moři zármutku. Tato zpráva o splněném posledním přání rezonuje celou společností jako důkaz, že lidskost a rodinná pouta jsou silnější než strach z nevyhnutelného. Anička odešla v pokoji, v náručí těch, kteří jí dali život a kteří s ní zůstali až do chvíle, kdy se její statečné srdce zastavilo. Její příběh tak končí sice tragicky, ale s důstojností, kterou si tato výjimečná umělkyně plným právem zasloužila.
