V hlubokém tichu a pokoře, která obklopovala poslední dny Aničky Slováčkové, se odehrál moment, jenž svou duchovní silou přesahuje hranice běžného chápání. Statečná zpěvačka, jejíž boj s krutým osudem sledoval s napětím celý národ, se v závěru své pozemské cesty rozhodla pro hluboce intimní a spirituální krok. Přestože do poslední chvíle věřila v život, vnitřní klid a smíření hledala v náručí víry. Do jejího soukromí, kam měli přístup jen ti nejbližší, byl pozván kněz, aby Aničce udělil poslední pomazání, svátost, která má přinést úlevu duši připravující se na velký odchod. Atmosféra v místnosti byla v tu chvíli naprosto posvátná, prosycená vůní kadidla a nevýslovným dojetím všech přítomných.
Kněz, který ke lůžku Aničky přišel, byl připraven poskytnout útěchu, ale nakonec to byla právě ona, kdo svou neuvěřitelnou vnitřní silou zasáhl jeho srdce. Emoce v nahrávacím studiu života vřely, když Anička, navzdory obrovské fyzické slabosti, začala mluvit. Její slova nebyla plná strachu nebo výčitek, ale obsahovala takovou hloubku smíření a lásky, že i zkušený duchovní, který doprovázel na poslední cestě mnoho lidí, zůstal v němém úžasu. Popsal, že v jejím hlase slyšel neuvěřitelnou čistotu a odevzdání, které se u tak mladého člověka vidí jen zřídka. Anička Slováčková mu svěřila své nejvnitřnější myšlenky o životě, o svých blízkých a o tom, co cítí, když se světlo reflektorů pomalu mění v jas věčnosti.
Detaily tohoto rozhovoru zůstávají z velké části skryty pod rouškou zpovědního tajemství, ale kněz později připustil, že to pro něj bylo jedno z nejtěžších a zároveň nejkrásnějších setkání v jeho službě. Anička se nebála ptát na věci mezi nebem a zemí a její upřímnost byla odzbrojující. Scéna, kdy mladá žena se slábnoucím dechem mluví o naději a odpuštění, rve srdce i s odstupem času. V domě Slováčkových se v tu chvíli zastavil čas a zbyla jen čistá esence lidství. Její blízcí, kteří stáli opodál, viděli, jak se po přijetí svátosti její tvář projasnila a jak z ní opadlo napětí posledních měsíců plných bolesti.
Tento duchovní akt nebyl pro Aničku symbolem rezignace, ale spíše nalezením posledního kousku skládačky do jejího pestrého, i když příliš krátkého života. V zákulisí showbyznysu se o její statečnosti mluvilo v superlativech, ale tento moment ukázal její skutečnou velikost, která nespočívala v potlesku publika, ale v síle ducha tváří v tvář nevyhnutelnému. Anička Slováčková odešla tak, jak žila – s otevřeným srdcem a neuvěřitelnou důstojností. Skutečnost, že si vybrala tuto cestu duchovního smíření, dává jejímu příběhu další rozměr a zanechává v srdcích fanoušků i rodiny pocit, že její duše našla ten vytoužený klid, o kterém s knězem tak dojemně rozjímala.
