Český showbyznys se stále zahaluje do černého roucha smutku, ale rodina Aničky Slováčkové se rozhodla porušit tradiční konvence a splnit své milované dceři její velmi specifické poslední přání. Tato neuvěřitelná bojovnice, která i v těch nejtěžších chvílích rozdávala úsměvy, si totiž nepřála, aby její odchod doprovázela jen ponurá atmosféra a potoky slz. Anička, jejíž život byl protkán láskou k hudbě a barvám, zanechala jasné instrukce o tom, jak by mělo vypadat její poslední rozloučení. Atmosféra v rodině je sice plná nepopsatelné bolesti, ale zároveň i odhodlání udělat vše přesně tak, jak si tato mladá umělkyně vysnila ve svých nejsoukromějších úvahách.
Anička Slováčková se netajila tím, že miluje život v celé jeho pestrosti, a proto se rozhodla, že ani její pohřeb nesmí být přehlídkou deprese. Popsala své vizi rozloučení, kde místo černých obleků a smutečních věnců uvidí přítomní záplavu barevných květin a možná i oblečení v jasných tónech. Emoce v zákulisí příprav vřou, protože pro její nejbližší je nesmírně těžké potlačit vlastní žal a soustředit se na oslavu jejího života. V nahrávacím studiu osudu se tak připravuje scéna, která má být odrazem Aniččiny čisté duše. Její přání nezahrnovalo žádné pompézní projevy, ale upřímnost a vzpomínky na chvíle, kdy byla šťastná a kdy její hlas plnil koncertní sály energií.
Detaily jejího přání naznačují, že chtěla, aby lidé neodcházeli se zlomeným srdcem, ale s pocitem vděčnosti, že ji mohli znát. Anička si vybrala i konkrétní hudbu, která má doprovázet její cestu do věčnosti, a každá nota má nést poselství naděje. V jejím hlase, když o těchto věcech dříve mluvila, nebyl strach, ale hluboký smysl pro krásu okamžiku. Tento přístup k vlastní konečnosti šokuje svou zralostí a ukazuje, že Anička Slováčková byla i přes svůj nízký věk osobou s neuvěřitelným duchovním přesahem. Její rodina nyní čelí nelehkému úkolu skloubit svůj obrovský smutek s touto barevnou vizí, kterou jim dcera odkázala jako svůj poslední dar.
Scéna v obřadní síni má být podle jejích instrukcí zaplněna květinami, které měla nejraději, a atmosféra má připomínat spíše tiché poděkování než tragický konec. Tato zpráva o její poslední vůli rezonuje celou společností a lidé obdivují její nezdolný optimismus, který ji neopustil ani vteřinu. Anička nám všem zanechala lekci o tom, jak odejít s noblesou a jak si zachovat svou tvář i tváří v tvář nevyhnutelnému. Její přání je důkazem, že láska a barvy jsou silnější než smrt a že její odkaz bude dál zářit v každém barevném okvětním lístku, který na její počest rozkvete.
