Pro mnohé diváky zůstane navždy spojen s rolí Vikiho Cabadaje z kultovních Sněženek a machrů, ale životní cesta Jana Antonína Duchoslava rozhodně nebyla jen o filmovém úspěchu a slávě. Naopak, hned po prvním velkém rozletu přišel tvrdý náraz, který ho na čas poslal úplně jinam, než kam by si tehdejší idol mládeže přál. Jeho příběh, v němž se střetla naivní mladická pýcha s krutou realitou vojenské služby, dodnes fascinuje jako varovné memento toho, jak rychle se může štěstí obrátit zády.
Vše začalo v době, kdy byla základní vojenská služba povinností, která nikoho nešetřila. Duchoslav, jakožto tehdy známý herec, se ocitl v pozici, která mu sice dávala určitou moc nad podřízenými, ale on s ní neuměl zacházet. Jak sám s odstupem let přiznává, podlehl pokušení „velitelování“ a začal zneužívat své postavení k malichernostem. Nešlo o nic víc než o šikanu, která ale v očích vojenského soudu nabrala fatální rozměry. Byl odsouzen k deseti měsícům nepodmíněně za urážky a násilí mezi vojáky.
Věznice na pražském Pankráci pro něj byla šokem. Ačkoliv tam nakonec strávil díky amnestii prezidenta Gustáva Husáka pouhých devatenáct dní, pro herce to byla zkušenost, na kterou nikdy nezapomene. Nejtěžší pro něj nebylo samotné prostředí, ale paradoxně postoj dozorců. Ti totiž v té době v televizi vídali reprízy Sněženek a machrů, a právě fakt, že mají před sebou filmovou hvězdu, v nich probouzel chuť si na ní smlsnout. „Chtěli mě zlomit, protože jsem byl Viki Cabadaj,“ vzpomíná herec. Zatímco spoluvězni ho paradoxně často spíše kryli, bachaři se snažili, aby si každou minutu pobytu pořádně vytrpěl.
Těch devatenáct dní bylo pro Duchoslava fackou, kterou v tu chvíli potřeboval, aby se vrátil zpět na zem. Sláva, která mu v osmnácti letech stoupla do hlavy, v mžiku vyprchala a vystřídala ji pokora. Po propuštění se jeho kariéra sice na dlouhou dobu zastavila, protože filmový průmysl o „trestance“ nestál, ale on se s tím popral po svém. Živil se jako lyžařský instruktor, produkční nebo rekvizitář, a k herectví se vracel jen občas. S odstupem času o své minulosti mluví bez příkras a přiznává, že vězení bylo přesně tím zrcadlem, které mu nastavilo pravdu o jeho vlastním charakteru. Dnes už ví, že skutečná svoboda nespočívá v moci nad druhými, ale v zodpovědnosti za vlastní činy.
