Yvetta Simonová patří k ženám, které si i přes svůj věk dokázaly zachovat obdivuhodnou energii. Legendární zpěvačka byla zvyklá být aktivní, pravidelně cvičit a hlavně zůstat v kontaktu s publikem. Jenže na jaře roku 2020 přišel okamžik, který ji pořádně vyděsil. Obyčejná domácí činnost skončila pádem, bolestí a rychlým převozem do nemocnice.
A co bylo nejhorší? Samotný úraz nebyl tím jediným, čeho se tehdy bála.
V době nehody bylo Simonové 91 let. Rozhodně ale nepatřila k lidem, kteří by celý den jen seděli doma. Chtěla si sama vyprat ložní prádlo a vydala se do prádelny v domě. Právě tam se během několika vteřin všechno změnilo.
Na zemi byly úchyty od prostěradla a zpěvačka o ně zakopla. Navíc měla na obličeji roušku, kvůli které podle svých slov neviděla na zem tak dobře jako obvykle. Následoval pád a vážné zranění v oblasti kyčle.
V tu chvíli však měla jedno velké štěstí.
Vzala si s sebou mobilní telefon.
Normálně ho podle vlastních slov při podobných činnostech nenosila. Tentokrát ho ale měla u sebe, a právě díky tomu mohla zavolat pomoc. Prádelna byla stranou a lidé kolem ní běžně nechodili. Kdyby telefon neměla, situace mohla být mnohem komplikovanější.
Záchranka ji následně převezla do Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích. Simonová toto prostředí dobře znala a lékařům důvěřovala. Přesto ji čekala část celé události, která v ní vyvolávala mnohem větší obavy než samotná bolest.
Operace.
Zpěvačka potřebovala zákrok kvůli zlomené kůstce v blízkosti krčku u kyčle. A právě před operací se dostavil strach, který by v podobné situaci pravděpodobně pocítil nejeden člověk.
Simonová se bála narkózy.
Nechtěla totiž ztratit kontrolu nad tím, co se kolem ní děje. Dokonce požádala zdravotníky, aby před ní nahlas nepopisovali, co jí budou dělat. Slyšela by je a podle svých slov by se potom ještě více bála.
Nakonec se podařilo zákrok zvládnout. Simonová dostala místo klasické celkové narkózy znecitlivění pomocí lumbální anestezie. Krátce po operaci už ji zdravotníci začali stavět na nohy.
A právě tehdy se ukázalo, že zpěvačka rozhodně nehodlá přijmout roli bezmocné pacientky.
Bolelo to.
Ale chtěla se postavit zpátky na vlastní nohy.
Pro Simonovou totiž nebyla nemocnice cílem. Byla pouze překážkou, kterou potřebovala překonat, aby se mohla vrátit ke svému životu.
A ten pro ni znamenal především hudbu.
Publikum.
Koncerty.
Lidi.
„Mám ráda lidi, publikum. To mě nabíjí energií,“ vysvětlovala tehdy zpěvačka.
Její slova možná zněla jednoduše, ale po pádu měla úplně jinou váhu. Ve chvíli, kdy člověk ve vysokém věku utrpí zranění vyžadující operaci, může být návrat k běžnému životu dlouhý a nejistý.
Simonová však měla jasný cíl.
Chtěla znovu stát před mikrofonem.
Chtěla zpívat.
Chtěla zpět mezi lidi.
A právě tato touha jí pomáhala překonávat i období rehabilitace.
Po operaci následoval pobyt v rehabilitačním zařízení na Slapech. Tam se postupně učila znovu chodit a posilovala tělo. Ani tam ale neztrácela svůj typický humor. Dokázala si dělat legraci i ze zdánlivě obyčejných situací, například z výběru plavek, které jí syn pořídil na rehabilitaci.
Dokonce sama vtipkovala, že rehabilitaci bere jako přípravu na olympijské hry.
Taková byla Yvetta Simonová.
I když ji bolelo tělo a musela znovu trénovat obyčejnou chůzi, snažila se najít něco, co ji rozesměje.
Postupně se situace zlepšovala.
Simonová začala chodit bez opory a během rehabilitace si osvojila také nové cviky, které později zařadila do své každodenní ranní sestavy. Po několika měsících se konečně mohla vrátit do svého bytu s výhledem na Pražský hrad.
Její první kroky po návratu domů přitom symbolizovaly mnohem víc než jen konec rehabilitace.
Zpěvačka znovu získávala svůj běžný život.
Po dlouhých měsících se mohla pohybovat bez opory a začala znovu přemýšlet o vystupování.
A právě koncerty pro ni byly největší motivací.
Není náhodou, že se během rehabilitace tolik soustředila na to, aby se znovu postavila na nohy. Simonová věděla, že publikum je pro ni zdrojem energie. A právě možnost znovu zpívat byla jedním z hlavních důvodů, proč se odmítala vzdát.
Celý příběh je o to pozoruhodnější, že zpěvačka měla už v minulosti zkušenost s náročným zákrokem. V roce 2013 podstoupila operaci srdce, při níž jí byl implantován kardiostimulátor. Přesto si podle dostupných informací udržovala aktivní životní styl a dlouhodobě začínala své dny cvičením.
Pád v prádelně tak pro ni představoval další nečekanou zkoušku.
Tentokrát ale nešlo jen o to, zda překoná bolest.
Musela překonat strach.
Strach z operace.
Strach z narkózy.
A především obavu, zda se ještě dokáže vrátit k životu, který tolik milovala.
Právě proto působí její tehdejší slova tak silně. Simonová se nesnažila předstírat, že strach necítí. Přiznala ho otevřeně. Zároveň ale ukázala, že strach nemusí znamenat konec.
Může být jen první překážkou na cestě zpět.
A ona tu cestu skutečně absolvovala.
Z nemocničního lůžka se postupně dostala do rehabilitačního zařízení, odtud zpět domů a následně se začala připravovat na návrat k vystupování. Dokonce si během rehabilitace udržovala humor a dokázala své cvičení komentovat s nadhledem.
Na první pohled tedy mohl celý příběh začít jako obyčejný domácí pád.
Ve skutečnosti však ukázal charakter ženy, která ani v 91 letech nechtěla přestat žít naplno.
A právě na konci příběhu se ukrývá to nejdůležitější.
Yvetta Simonová se tehdy nebála pouze samotného zákroku. Největší strach měla z narkózy a z toho, co ji během operace čeká. Zároveň ale krátce po zákroku udělala první kroky a odmítla se vzdát návratu na scénu. Pád, který ji na několik měsíců vyřadil z běžného života, se nakonec nestal koncem její aktivní životní cesty. Naopak – Simonová se díky rehabilitaci znovu naučila chodit bez opory, vrátila se domů a začala znovu myslet na své milované publikum.
Možná právě proto její příběh zůstává tak silný.
Protože někdy není největším vítězstvím stát na pódiu před tisíci lidmi.
Někdy je největším vítězstvím udělat první krok po těžkém pádu.
