Po více než tři desetiletí byl zvyklý být tím člověkem, který přijíždí ve chvíli, kdy ostatní potřebují pomoc. Teplický řidič-záchranář Venda strávil podstatnou část svého života u záchranné služby. Za tu dobu se setkal s nespočtem lidí v těch nejtěžších okamžicích a pomáhal tam, kde šlo často o minuty.
Jeho kolegové ho znají jako člověka, kterého je jen těžké přehlédnout. Energie, smích, dobrá nálada a především hlas, který se podle nich rozléhal po celé stanici. Venda byl zkrátka jedním z těch lidí, jejichž přítomnost se stane součástí každodenního života.
Teď je ale všechno jinak.
Muž, který desítky let pomáhal druhým, se ocitl v situaci, kdy sám potřebuje pomoc. Jeho příběh zveřejnil e-Ústí 22. srpna 2026 a okamžitě ukázal, jak silně za ním stojí jeho kolegové i lidé z jeho okolí.
Venda patří mezi služebně nejstarší a nejzkušenější záchranáře na Teplicku. Během své více než třicetileté služby poznal práci, která není jednoduchá ani fyzicky, ani psychicky. Každý výjezd mohl znamenat setkání s člověkem, který právě prožívá nejhorší chvíli svého života.
On byl ale zvyklý pomáhat.
Nikdo si proto pravděpodobně nepředstavoval, že jednou přijde okamžik, kdy se role obrátí.
Tentokrát nebude tím, kdo přijíždí zachraňovat. Tentokrát čeká na pomoc on.
Jeho život zasáhla vážná nemoc, která během krátké doby změnila fungování celé rodiny. A protože Venda není na svůj boj sám, velmi důležitou roli v něm hraje také jeho manželka.
I ona pracuje jako záchranářka.
Pro oba tedy záchranářská služba nebyla pouze zaměstnáním. Stala se součástí jejich života, jejich každodennosti a prostředí, ve kterém společně strávili mnoho let.
Nyní však jeho žena musela svou profesi dočasně opustit, aby se mohla o manžela starat. Pro rodinu to znamená nejen obrovskou osobní zátěž, ale také další finanční komplikace.
A právě v této chvíli se ukázalo, že záchranářská rodina skutečně drží při sobě.
Kolegové a přátelé z Teplic se rozhodli spojit síly. Nechtěli jen přihlížet tomu, jak jejich dlouholetý kolega prochází jedním z nejtěžších období svého života. Proto založili veřejnou finanční sbírku, jejímž cílem je pomoci Vendovi získat prostředky na nákladnou léčbu.
Nejde přitom o běžnou terapii.
Rodina doufá v možnost využití inovativní léčby dendritickými buňkami v Německu. Právě tato možnost představuje pro Vendu jednu z nadějí v jeho současné situaci. Náklady na samotnou léčbu a také cestování jsou však pro rodinu velmi vysoké.
A tak se lidé, kteří celý život pomáhají ostatním, tentokrát obrátili na veřejnost.
Možná právě proto má tento příběh takovou sílu.
Venda totiž není pro své kolegy jen jméno na seznamu zaměstnanců. Je člověkem, kterého znají desítky let. Člověkem, jehož smích a hlas patřily ke stanici stejně jako sanitky, uniformy a neustálý ruch.
Jeho spolupracovníci dokonce s úsměvem vzpomínají na jeho typickou upovídanost a hlučnost. Zatímco by někdo jiný mohl podobný zvyk považovat za otravný, jeho kolegové dnes říkají něco úplně jiného.
Přejí si, aby ho zase slyšeli.
„Přejeme si, aby ho zase bylo všude plno,“ vzkazují jeho spolupracovníci.
Je v tom několik slov, ale možná mnohem více emocí, než by se mohlo na první pohled zdát.
Když člověk každý den potkává stejné kolegy, jejich hlas, smích nebo způsob chování se postupně stane samozřejmostí. Nikdo nepřemýšlí o tom, že jednou by mohl tento hlas ze stanice zmizet.
A právě to se nyní stalo.
Místo aby Venda chodil po chodbách záchranky a připravoval se na další výjezd, musí se soustředit na vlastní boj.
Podle zveřejněných informací čelí agresivnímu nádoru mozku, konkrétně glioblastomu IV. stupně. Jde o velmi závažnou diagnózu, která zásadně změnila jeho život.
Přesto se kolem něj vytvořil tým lidí, kteří odmítají jen čekat.
Jeho kolegové, přátelé a rodina se snaží získat prostředky, které by mohly umožnit další léčbu. Veřejnost přitom žádají nejen o finanční podporu, ale také o něco zdánlivě mnohem jednoduššího – aby se jeho příběh dostal k dalším lidem.
Protože někdy může pomoci i obyčejné sdílení.
Příběh se tak začal šířit dál od Teplic. Z člověka, kterého znali především jeho kolegové, se stal někdo, jehož osud může oslovit lidi z celé republiky.
A možná právě v tom je největší síla celé události.
Venda strávil více než třicet let na druhé straně pomoci. Byl tím, kdo měl přijet. Tím, kdo měl reagovat. Tím, kdo měl být připravený.
Teď potřebuje, aby někdo přijel na pomoc jemu – byť tentokrát jiným způsobem.
Jeho manželka stojí po jeho boku a současně se snaží zvládnout péči o něj. Kolegové pokračují ve své práci, ale zároveň myslí na svého přítele. A veřejnost dostává možnost přispět k tomu, aby rodina měla šanci pokračovat v léčbě.
Celý příběh má přitom ještě jeden silný rozměr.
Záchranářská práce je založena na principu, že člověk nemá zůstat v nouzi sám. Když někdo potřebuje pomoc, přijede tým a snaží se udělat maximum.
A právě tento princip nyní kolegové vracejí Vendovi.
Člověku, který více než třicet let pomáhal druhým.
Člověku, jehož typická upovídanost jim dnes chybí.
Člověku, o kterém říkají, že by si přáli, aby ho zase bylo všude plno.
Nejtěžší část jeho příběhu přitom přišla až ve chvíli, kdy by to možná nikdo nečekal. Vendovi byla diagnostikována agresivní forma nádoru mozku – glioblastom IV. stupně.
Právě kvůli této diagnóze nyní jeho rodina hledá možnosti další léčby a doufá, že se podaří získat prostředky na terapii dendritickými buňkami v Německu.
A tak muž, který po desetiletí pomáhal zachraňovat životy na Teplicku, dnes potřebuje pomoc od lidí kolem sebe.
Jeho kolegové přitom neposílají veřejnosti pouze žádost o peníze. Posílají také jednoduché přání.
Aby se Venda jednou mohl vrátit.
Aby se znovu ozval jeho hlas na chodbách stanice.
Aby jeho smích znovu zaplnil místo, kde byl více než třicet let doma.
Protože tentokrát nejde o další výjezd.
Tentokrát jde o něj.
