Pražská Malá Strana se 15. dubna 2025 na několik hodin ponořila do zvláštního ticha. K baroknímu kostelu svatého Tomáše začali přicházet lidé, kteří se přišli naposledy rozloučit s Aničkou Slováčkovou. Nešlo přitom o obyčejné poslední sbohem. Mladá zpěvačka si během svého života získala obrovské množství lidí a její dlouhý boj se závažným onemocněním sledovala veřejnost s velkou pozorností.
Odchod Aničky zasáhl její rodinu, přátele, kolegy i fanoušky. Ještě krátce předtím byla známou tváří české hudební scény, vystupovala a mluvila otevřeně o tom, čím prochází. Teď se lidé scházeli před kostelem, aby jí dali poslední sbohem.
Atmosféra však od samého rána napovídala, že tento den bude jiný.
První smuteční hosté se začali objevovat už před polednem. Před kostelem se postupně objevovaly věnce a květiny. Jeden z nich poslala také Helena Vondráčková. Později dorazil například věnec od Ivany Gottové. Na místo přijížděla také technika potřebná pro hudební část obřadu.
Právě hudba měla mít v posledním rozloučení zvláštní význam. Anička totiž nebyla jen herečkou a známou osobností. Především byla zpěvačkou, která svůj život spojila s hudbou.
Mezi prvními smutečními hosty se objevil také její partner Matěj, který měl Aničce podle reportáže u rakve naposledy zahrát. Jejich setkání přitom spojovala právě hudba.
Postupně přicházeli další známí lidé z českého showbyznysu. Do kostela zamířili kolegové z hudební i herecké branže, mimo jiné Helena Vondráčková, Marta Jandová, Martina Pártlová, Tereza Mátlová, Jiří Suchý nebo Zdeněk Barták. Nechyběli ani herci, kteří s Aničkou spolupracovali během jejího působení v seriálu Ordinace v růžové zahradě.
Přesto však pozornost všech směřovala především k její rodině.
Když před kostel dorazili Dáda Patrasová a Felix Slováček, atmosféra ještě více ztichla. Felix své manželce pomáhal vystoupit z auta a podle reportáže ji následně museli podpírat pracovníci pohřební služby. Patrasová přitom dodržela přání své dcery a oblékla se do bílé.
Právě barva oblečení byla jedním z detailů, který měl pro Aničku velký význam.
Nechtěla totiž, aby její poslední rozloučení bylo klasickým smutečním obřadem plným černé. Přála si, aby lidé přišli v různých barvách. Ne jako připomínku samotné smrti, ale jako oslavu jejího života.
A tato myšlenka byla patrná už při příchodu hostů.
Někteří dorazili v elegantním oblečení, jiní zvolili výraznější barvy. Jeden z Aniččiných přátel její přání pojal opravdu výrazně a objevil se v extravagantním veselém obleku.
Možná právě v tom byl jeden z nejsilnějších momentů celého dne.
Anička nechtěla, aby si ji lidé spojovali pouze s nemocí.
Chtěla, aby si ji pamatovali jako člověka, který miloval život, hudbu, své blízké a dokázal se radovat i v těžkých chvílích.
Krátce před začátkem obřadu dorazil také její bratr Felix junior. S Aničkou měl velmi blízký vztah a v posledních týdnech jejího života jí byl oporou. Na pohřeb přišel také se svou kapelou a hudebním vybavením. Všechno nasvědčovalo tomu, že hudba bude součástí posledního rozloučení.
A pak přišel jeden z nejtěžších okamžiků.
Pohřební služba přivezla bílou rakev.
Před kostelem ji sledovali i lidé, kteří se na místě náhodou zastavili. Přibývaly další květiny a věnce. Mezi nimi byl i věnec od Ivany Gottové.
Ve tři hodiny odpoledne začal samotný obřad.
Veřejnost do kostela přístup neměla. Uvnitř zůstali především rodina, přátelé a lidé, kteří měli k Aničce skutečně blízko. Právě tak si to sama přála.
Její poslední rozloučení se tak mělo odehrát bez velkého veřejného divadla. Rodina předem zdůrazňovala, že Anička nikdy nechtěla, aby se její pohřeb proměnil v mediální událost. Chtěla, aby tam byli lidé, kteří ji znali, měli ji rádi a byli součástí jejího života.
Jenže emoce se nedaly skrýt.
Uvnitř kostela se během obřadu ozval potlesk. Nebyl to běžný potlesk po vystoupení. Byl to poslední pozdrav ženě, která svůj život spojila s hudbou a která i během své nemoci dokázala mluvit s lidmi otevřeně a bez příkras.
Když obřad skončil, slzy nedokázal zadržet ani Felix Slováček. Silné emoce zasáhly také kněze Jiřího Veitha, který poslední rozloučení vedl.
Ještě silnější byl okamžik, kdy byla rakev vynášena z kostela.
Pomáhal ji nést také Aniččin bratr Felix junior. Její maminka Dáda Patrasová položila na rakev ruku a po jejím boku stál její manžel. Pro rodinu to byl okamžik, který se dá jen těžko popsat slovy.
Mezi smutečními hosty byla řada známých tváří, ale v tu chvíli už na slavných jménech nezáleželo.
Všichni byli především lidé, kteří přišli o někoho blízkého.
Helena Vondráčková po obřadu poskytla novinářům rozhovor a podle reportáže se během něj rozplakala. Slzy se objevily také u dalších hostů.
A právě tehdy naplno vyniklo, co po sobě Anička zanechala.
Nešlo jen o písně nebo televizní role. Zanechala po sobě především vzpomínku na člověka, který se ani v nejtěžších chvílích nesnažil skrývat realitu. Mluvila o své nemoci, o strachu i o únavě. Zároveň ale chtěla žít co nejvíce normálně a neztratit kontakt s tím, co milovala.
A možná právě proto její poslední přání působilo tak symbolicky.
Nechtěla černou.
Nechtěla smutek jako jedinou vzpomínku.
Chtěla barvy.
Chtěla hudbu.
Chtěla, aby se lidé při jejím posledním rozloučení soustředili nejen na to, že odešla, ale také na všechno krásné, co během svého krátkého života stihla.
A když se nakonec kostel vyprázdnil, zůstaly po obřadu květiny, věnce a ticho.
Anička už mezi hosty nebyla.
Její příběh však v ten den neskončil. Právě naopak. Zůstaly její písně, její slova a vzpomínky lidí, kteří ji milovali. A také obraz posledního dne, který si sama přála prožít jinak než v tradiční černé.
Barevně.
S hudbou.
A především mezi lidmi, kteří ji opravdu znali.
