Když Anička Slováčková odešla, nezůstalo po ní jen prázdné místo v rodině, mezi přáteli a fanoušky. V jejím domově zůstali také ti, kteří nedokážou pochopit, proč jejich milovaný člověk najednou není doma. Mezi nimi byla i malá černá fenka Jindřiška.
Pro Aničku totiž nikdy nebyla jen obyčejným domácím mazlíčkem. Byla její společnicí, parťačkou a v mnoha těžkých chvílích také němým zdrojem radosti. Právě proto se po zpěvaččině smrti začala řešit otázka, která na první pohled může působit jako praktická záležitost, ale pro rodinu má mnohem hlubší význam.
Kdo se teď o Jindřišku postará?
A především – zůstane tam, kde prožila poslední roky po boku Aničky?
Jindřiška žila se zpěvačkou v podkrovním bytě, kde Anička sdílela domácnost také se svým partnerem Matějem Růžičkou. Společnost jim dělaly rovněž dvě kočky. Domov tak nebyl pouze místem, kam se Anička vracela po koncertech a pracovních povinnostech. Byl to prostor, kde měla své nejbližší a kde se mohla na chvíli schovat před světem.
A právě Jindřiška k tomuto světu patřila velmi výrazně.
Anička ji ukazovala na sociálních sítích, mluvila o ní a dávala jasně najevo, jak silné pouto mezi nimi vzniklo. Pro někoho může být vztah člověka a psa těžko pochopitelný. Pro Aničku však znamenal mnohem víc.
Jindřiška se do jejího života dostala poněkud nečekaně.
Anička kdysi narazila na internetový inzerát, kde se objevila fotografie malého černého štěněte. Fenka působila drobně, ustaraně a na krku měla růžovou mašli, která byla podle Aniččina pozdějšího vyprávění snad větší než samotné štěně.
Právě tento obrázek ji zaujal.
A v tu chvíli měla být cesta k novému členovi rodiny prakticky rozhodnuta.
Jméno Jindřiška navíc nevzniklo náhodou. Anička s Matějem se inspirovali filmem Pelíšky, který patřil mezi jejich oblíbené. Líbilo se jim jméno Jindra a nakonec zvítězila něžnější podoba Jindřiška.
Aničce se zároveň líbilo, že jméno působí mile, ale zároveň v sobě má určitý rebelantský nádech. Přesně taková měla být i jejich malá čtyřnohá společnice.
Postupně se z ní stal skutečný člen domácnosti.
A pro Aničku přišla jedna z nejkrásnějších věcí – sledovat, jak se z nejistého štěněte stává sebevědomý pejsek, který má svůj vlastní charakter.
Anička dokonce Jindřišce vytvořila vlastní účet na sociálních sítích. Fanoušci tak mohli sledovat její každodenní život a společné chvíle se zpěvačkou.
Jenže postupem času se jejich vztah stal ještě hlubším.
Když Jindřiška slavila narozeniny, Anička jí věnovala velmi osobní vyznání. Psala o tom, že od chvíle, kdy si navzájem vstoupily do života, začala vnímat svět jinak. Najednou si všímala i maličkostí, které pro člověka nemusí nic znamenat, ale pro psa mohou být důležité.
Byla to slova, která ukazovala, jak moc si Anička svého psa vážila.
A nebyla to jen slova.
Když zpěvačka bojovala se zdravotními problémy, Jindřiška jí byla nablízku. Anička dokonce přiznávala, že kvůli své léčbě nemohla se svou fenkou trávit tolik času venku, kolik by si přála.
Mrzelo ji, že místo dlouhých procházek a výletů spolu někdy trávily více času v posteli.
Zároveň ale věděla, že právě přítomnost jejího psa jí pomáhá zvládat náročné dny.
Jindřiška tak nebyla pouze svědkem Aniččina života. Stala se jeho součástí.
A právě proto byla otázka její budoucnosti po zpěvaččině smrti tak citlivá.
V domácnosti totiž nebyla sama. Kromě ní zde byly také dvě kočky. O zvířata se po Aniččině odchodu začal starat především Matěj Růžička, který v bytě zůstal.
Na první pohled se proto mohlo zdát, že řešení je jednoduché.
Jindřiška by zůstala s člověkem, kterého zná, kterému důvěřuje a který byl součástí jejího života stejně jako Anička.
Jenže do celé situace vstoupil ještě jeden důležitý faktor.
Anička nebyla jediným členem rodiny, který měl psa.
Její otec Felix Slováček totiž upozornil na možnost, že by Jindřiška mohla v budoucnu skončit také u něj a jeho rodiny. Jenže právě zde se objevila komplikace, kterou nebylo možné jednoduše přehlédnout.
Doma už totiž žila další fenka.
A Jindřiška se s ní nikdy předtím nesetkala.
Přestěhovat dvě neznámé fenky pod jednu střechu proto nemusí být vůbec jednoduché. Každý pes má vlastní povahu, návyky a hranice. To, co může člověku připadat jako logické řešení, nemusí fungovat stejně dobře mezi zvířaty.
Felix Slováček proto otevřeně přiznal, že právě tato otázka mu dělá starosti.
K tomu se přidávaly také kočky. Aniččiny kočky nebyly zvyklé chodit ven, zatímco v jiné domácnosti existovala odlišná pravidla. Nešlo tedy jednoduše rozhodnout ze dne na den.
A tak před rodinou zůstaly dvě možné cesty.
Jedna znamenala zachovat Jindřišce prostředí, které zná. Domov, kde žila s Aničkou, a především člověka, kterého zná jako svého druhého páníčka.
Druhá možnost by znamenala přesun k Aniččině rodině.
Jenže který scénář nakonec převáží?
Právě v tom spočívala největší nejistota.
Felix Slováček přitom naznačil, že rodina nechce dělat unáhlené rozhodnutí. Jindřiška je totiž po Aniččině odchodu sama vystavena obrovské změně. Zmizel člověk, který byl pro ni jedním z nejdůležitějších v životě.
A možná právě proto není nejdůležitější otázkou to, kde by ji chtěl mít někdo z rodiny, ale kde se bude cítit nejbezpečněji ona.
Anička jí ostatně během společného života dala přesně to, co pes potřebuje nejvíc – pocit, že někam patří.
A teď je na jejích blízkých, aby jí tento pocit zachovali.
Nakonec se jako nejpravděpodobnější řešení začala rýsovat možnost, která byla možná od začátku nejpřirozenější.
Jindřiška by měla zůstat s Matějem Růžičkou.
Právě on s ní Aniččin domov sdílel a Jindřiška ho zná jako svého druhého páníčka. Podle popisu jejich vztahu se navzájem milují, a proto by pro fenku mohl být právě tento scénář nejméně bolestivý.
Rodina se samozřejmě chce postarat o to, aby Aniččino „dítě“ zůstalo v těch nejlepších rukou.
A možná právě to je nejkrásnější pokračování příběhu, který začal jedním malým černým štěnětem s růžovou mašlí.
Anička už Jindřišce nemůže vrátit společné procházky, výlety ani chvíle, kdy spolu odpočívaly doma. Nemůže jí říct, že je všechno v pořádku.
Ale lidé, kteří ji milovali, mohou udělat něco jiného.
Mohou se postarat, aby Jindřiška nikdy nezůstala sama.
A aby v jejím životě i po Aniččině odchodu zůstalo něco, co bude připomínat jejich mimořádné pouto.
