Jiřina Bohdalová patří k osobnostem, jejichž jméno zná v Česku snad několik generací. Na jevišti a před kamerou strávila neuvěřitelných 87 let a během své dlouhé kariéry ztvárnila desítky postav, které se zapsaly do paměti diváků. Když se proto v pražské Lucerně představoval nový televizní film Svatá, pozornost se soustředila především na ni. Tentokrát však nešlo jen o další hereckou roli.
Film vznikal několik let a už samotný vznik scénáře měl pro Bohdalovou osobní význam. Scenárista Marek Epstein jí scénář věnoval před třemi lety při příležitosti jejích kulatin. Od prvního nápadu až k samotnému natáčení ale vedla dlouhá cesta. Přípravy trvaly téměř dva roky a samotný štáb režiséra Jiřího Stracha natáčel v srpnu a září předchozího roku.
Premiéra v Lucerně proto nebyla obyčejným uvedením nového televizního filmu. V sále se setkali jeho tvůrci i herci a atmosféra večera připomínala zároveň oslavu mimořádné kariéry hlavní představitelky. Moderátor Aleš Cibulka připomněl, že se slaví 87 let Jiřiny Bohdalové na herecké scéně.
Jenže samotný film se od klasického příběhu o stárnoucí ženě velmi rychle vzdaluje.
Bohdalová zde představuje devadesátiletou Olgu, vitální ženu, která žije v domku společně se svou dcerou Hanou, učitelkou v podání Lenky Vlasákové. Na první pohled by mohlo jít o příběh dvou žen, které spolu jednoduše hledají cestu k lepšímu vztahu. Jenže mezi nimi existují staré rány, nevyřčené věci a napětí, které se postupně dostává na povrch.
Olga má navíc za sebou životní zkušenost, která z ní udělala známou a respektovanou osobnost. Vypráví o hrůzách gulagu, píše o nich knihy a jezdí na besedy, kde dokáže své posluchače zaujmout. Její vyprávění působí přesvědčivě a lidé jí naslouchají. Její životní příběh se stává součástí veřejného prostoru a začínají se o něj zajímat také média.
A právě tady začíná být všechno mnohem složitější.
Do příběhu vstupuje mladá novinářka Dastychová, kterou hraje Pavla Beretová. Ta se začne o Olgu zajímat a postupně zjišťuje, že o její minulosti existují informace, které mohou celý její dosavadní obraz změnit. Novinářka totiž není jen další osobou, která chce slyšet známé vyprávění. Pátrá po tom, co se skutečně stalo. A čím dál se dostává, tím více se ukazuje, že mezi veřejně známým příběhem a skutečností může být propast.
Najednou se tak mění i význam samotného názvu filmu.
Je Olga skutečně „svatá“, jak by se podle jejího veřejného obrazu mohlo zdát? Nebo je člověkem, který si během života vytvořil vlastní verzi minulosti? A pokud člověk vypráví svůj příběh dostatečně přesvědčivě, může se jeho verze časem stát pravdou pro všechny ostatní?
Právě otázky tohoto typu dělají ze Svaté mnohem více než jen další televizní drama.
Marek Epstein podle svých slov hledal příběh ženy ve vysokém věku, která nebude pouze stereotypní vitální seniorkou. Chtěl postavu, která bude současně zajímavá, silná, zábavná i problematická. A především takovou, která se bude pohybovat na hranici mezi hrdinstvím a podvodem.
Jiřina Bohdalová dostala díky tomu příležitost ukázat jinou hereckou polohu. Olga není jednoznačná postava. Dokáže být přesvědčivá, energická a sympatická, ale zároveň v divákovi vyvolává pochybnosti. Právě tato nejednoznačnost je jedním z hlavních důvodů, proč její výkon tolik zaujal.
Velkou roli přitom hraje i vztah Olgy s dcerou Hanou. Lenka Vlasáková ztvárňuje ženu, která svou matku dobře zná, ale zároveň jí nedokáže úplně porozumět. Mezi oběma ženami existují bolesti, o kterých se příliš nemluví. Jejich vztah proto nepůsobí jako jednoduchý konflikt matky a dcery. Spíše připomíná dlouho uzavřenou kapitolu, která se najednou začne otevírat.
A právě v tom spočívá další důležitá otázka filmu: může člověk po letech napravit vztah s nejbližším člověkem, pokud mezi nimi zůstalo příliš mnoho nevyřčeného?
Příběh zároveň pracuje s velmi citlivým tématem pravdy a lži. Je možné odpustit lež, pokud měla údajně někoho chránit? Existuje něco jako milosrdná lež? A může se člověk skrývat za vlastním příběhem tak dlouho, až mu začne věřit i okolí?
Lenka Vlasáková v souvislosti s filmem právě tuto otázku označila za složitou. Podle ní má pravda velkou váhu, zároveň si však každý člověk vytváří určitou vlastní verzi pravdy.
Film navíc není úplně vymyšlený od začátku do konce. Jeho tvůrci se inspirovali skutečným vyprávěním Věry Sosnarové, která po válce popisovala svůj životní příběh spojený se Sovětským svazem a sibiřskými pracovními tábory. Její osud se stal předlohou pro některé zásadní motivy filmu.
A právě tady přichází odhalení, které mění pohled na celý příběh.
Ani příběh, který Olga tak přesvědčivě vypráví, totiž není tak jednoduchý, jak se zpočátku zdá. Novinářka začne odhalovat nesrovnalosti a postupně se dostává k pravdě, kterou nezná ani Olžina dcera. Ve filmu tak nejde jen o odhalení jednoho tajemství. Jde o otázku, co se stane, když se celý život člověka začne opírat o příběh, jehož části nemusí odpovídat skutečnosti.
Inspirace Věrou Sosnarovou má přitom sama komplikované pozadí. Její vyprávění o letech strávených v pracovních táborech bylo později zpochybňováno historikem Adamem Hradilkem, který upozornil na nesrovnalosti a uvedl odlišný pohled na její skutečné postavení.
Právě tato hranice mezi skutečností, vzpomínkou, osobní interpretací a vědomou lží je tím nejzajímavějším, co Svatá nabízí.
A možná právě proto film funguje i jako příběh o něčem mnohem obecnějším. O tom, že minulost není vždy tak jednoduchá, jak ji vyprávíme. O tom, že člověk může celý život něco skrývat. A také o tom, že pravda někdy nepřinese úlevu, ale další bolest.
Pro Jiřinu Bohdalovou se tak Svatá stala další výraznou kapitolou mimořádně dlouhé herecké kariéry. A přestože při premiéře všichni oslavovali především jejích 87 let na scéně, skutečná síla večera spočívala v něčem jiném.
V příběhu ženy, která působí jako hrdinka, ale jejíž minulost začne při bližším pohledu praskat.
Až do samotného konce totiž není jasné, kde končí skutečná vzpomínka a kde začíná příběh, který si člověk vytvořil, aby mohl se svou minulostí dál žít.
