Český kulturní svět zasáhla smutná zpráva. Ve věku 79 let zemřel herec Jiří Štěpnička, výrazná osobnost českého divadla, filmu i televizní tvorby. Pro mnoho diváků byl známou tváří z oblíbených seriálů, pro další především nezaměnitelným hlasem, který propůjčoval zahraničním filmovým hvězdám. Jeho kariéra trvala desítky let a zanechala výraznou stopu v české kultuře.
Zpráva o jeho úmrtí se objevila 11. října 2026. Informovalo o něm Národní divadlo, se kterým byl Štěpnička spojený téměř půl století. Odešel tak umělec, jehož práci znaly celé generace, i když si možná ne každý dokázal vybavit jeho jméno při prvním pohledu na fotografii.
Právě v tom spočívala výjimečnost jeho kariéry. Dokázal oslovit publikum na divadelním jevišti, před filmovou kamerou i prostřednictvím hlasu, který doprovázel slavné zahraniční herce. Za touto dlouhou uměleckou cestou se navíc skrýval životní příběh, který nebyl vždy jednoduchý.
Téměř padesát let na scéně, která se stala jeho druhým domovem
Jiří Štěpnička se narodil 16. dubna 1947 v Londýně. Jeho vlastní jméno bylo Jiří Samec, ale do povědomí veřejnosti vstoupil pod uměleckým jménem, které se později stalo pevnou součástí českého hereckého světa.
Herectví vystudoval na pražské DAMU, kterou absolvoval v roce 1969. První profesní zkušenosti získával v divadlech v Hradci Králové a Brně. Zásadní zlom přišel v roce 1975, kdy se stal členem činohry Národního divadla v Praze.
Na této prestižní scéně potom strávil podstatnou část svého života. Během téměř pěti desetiletí vytvořil řadu výrazných postav a stal se jednou z osobností, které byly s Národním divadlem neodmyslitelně spojeny.
Jeho repertoár byl mimořádně široký. Dokázal ztvárnit postavy klasického dramatu i moderních her a přizpůsobit svůj herecký projev různým žánrům. Diváci ho mohli vidět například jako Petruccia v Shakespearově Zkrocení zlé ženy, Švandu ve Strakonickém dudákovi nebo Shylocka v Kupci benátském.
Na jevišti dokázal využít nejen herecký talent, ale také svůj výrazný hlas a osobitý projev. Právě kombinace těchto schopností mu později pomohla vybudovat mimořádnou pozici také v dabingu.
Diváci si ho pamatují z filmů a seriálů
Štěpničkova kariéra se nikdy neomezovala pouze na divadelní prkna. Před kamerou se objevil už jako čtrnáctiletý chlapec ve filmu Tažní ptáci. Tím začala dlouhá cesta, během níž se postupně prosadil ve filmu i televizní tvorbě.
V průběhu let účinkoval v řadě českých snímků a seriálů. Diváci ho mohli vidět například ve filmech Slasti otce vlasti, Jak básníci přicházejí o iluze nebo Ve stínu. Objevil se také v seriálech Vyprávěj, Chlapci a chlapi, Ordinace v růžové zahradě a dalších televizních projektech.
Mnozí diváci si ho spojují s rolí Radka v seriálu Vyprávěj. Jiní si vybaví jeho působení v lékařských seriálech nebo výrazné filmové postavy, které dokázal obohatit svým osobitým projevem.
Nebyl hercem, který by potřeboval být neustále středem pozornosti. Jeho síla spočívala především v profesionalitě a schopnosti dát každé roli vlastní charakter. I díky tomu se dokázal udržet v českém uměleckém prostředí po mnoho desetiletí.
Hlas, který si lidé spojovali se světovými hvězdami
Zatímco na divadelních prknech si budoval respekt jako charakterní herec, v dabingu se stal skutečně nezaměnitelnou osobností.
Jeho hlas doprovázel zahraniční filmové hvězdy, mezi nimi Harrisona Forda, Michaela Douglase, Stevena Seagala nebo Jeffa Bridgese. Pro řadu českých diváků tak byl Štěpnička známý i z filmů, ve kterých se jeho tvář vůbec neobjevila.
Dabing přitom vyžaduje mimořádnou přesnost. Herec musí zachovat emoce, rytmus řeči i charakter původní postavy a současně přirozeně pracovat s českým jazykem. Štěpnička v této oblasti dokázal, že má nejen výrazný hlas, ale také cit pro detail a hereckou interpretaci.
V roce 2002 získal Cenu Františka Filipovského za dabing Mela Gibsona v komedii Po čem ženy touží. Později se dočkal také dalších ocenění za svou dlouholetou práci.
Jeho hlas se stal součástí filmových zážitků mnoha lidí. Někteří diváci možná ani netušili, kolik různých postav dokázal ztvárnit, aniž by se objevil na obrazovce.
Ocenění, která potvrdila výjimečnost jeho práce
Štěpničkův talent nezůstal bez povšimnutí ani v divadelním prostředí. Za roli Raymonda v inscenaci Blackbird získal Cenu Thálie za rok 2010. Šlo o významné ocenění, které připomnělo jeho schopnost zvládnout i náročné dramatické role.
V roce 2023 obdržel cenu Herecké asociace za dlouholeté herecké mistrovství v dabingu. O rok později následovalo ocenění Master Prix Nadace Život umělce.
Tato ocenění představovala uznání nejen za jednotlivé výkony, ale také za dlouhodobou práci, která vyžadovala talent, disciplínu a neustálou připravenost.
Jeho umělecký život tak zahrnoval několik různých oblastí, v nichž dokázal zanechat výraznou stopu. Divadlo, film, televize a dabing se v jeho kariéře vzájemně doplňovaly a vytvářely obraz herce, který se nikdy nespokojil pouze s jedinou cestou.
Za známým jménem byl také člověk, který si vážil života
V roce 2017, kdy slavil sedmdesáté narozeniny, poskytl Štěpnička rozhovor ČTK, v němž se ohlédl za svým životem a připomněl vlastní životní krédo.
Už jako gymnazista si podle svých slov napsal, že má rád rubínově červené víno, ženy a především slunce, které podle něj dává vínu chuť, ženám krásu a jemu samotnému život.
Tato vzpomínka odhalovala osobnější stránku herce, který byl veřejnosti známý především prostřednictvím svých rolí. Jeho slova působila jako připomínka toho, že vedle pracovních úspěchů pro něj měly význam také obyčejné radosti a samotné prožívání života.
Jeho kolegové na něj vzpomínali jako na výraznou hereckou osobnost, která byla s Národním divadlem spojena po dlouhá desetiletí. Generální ředitel Národního divadla Jan Burian při oznámení úmrtí připomněl nejen jeho herecké kvality, ale také to, že si velmi vážil své rodiny.
A právě rodina tvořila důležitou součást jeho osobního příběhu. Za dlouhou kariérou, potleskem a oceněními stál člověk, jehož život byl spojený také s blízkými vztahy a osobními zkušenostmi.
Poslední kapitola příběhu, na který se nezapomene
Jiří Štěpnička zemřel 11. října 2026 ve věku 79 let ve zdravotnickém zařízení, jak informovalo Národní divadlo. Jeho odchod vyvolal vzpomínky na desítky divadelních rolí, televizních postav a filmových výkonů, ale také na hlas, který české publikum provázel při sledování zahraničních filmů.
Poslední rozloučení se uskutečnilo 20. října na jevišti Národního divadla, tedy na místě, které bylo po téměř padesát let jeho uměleckým domovem. Kolegové, přátelé i další přítomní si připomněli jeho práci a dlouhou cestu, kterou na české scéně absolvoval.
Jeho životní příběh se tak symbolicky uzavřel tam, kde strávil velkou část své kariéry. Na jevišti, které mu umožnilo ztvárnit desítky postav a stát se součástí české divadelní historie.
Zůstávají po něm role, ocenění i vzpomínky lidí, kteří ho znali osobně nebo ho obdivovali prostřednictvím obrazovek. A také hlas, který bude dál znít ve filmech a připomínat umělce, jenž dokázal dát život mnoha postavám.
Právě v tom spočívá odkaz Jiřího Štěpničky: jeho tvář i hlas se staly součástí české kultury a jeho práce bude diváky provázet ještě dlouho poté, co se naposledy zavřely dveře divadla, na jehož prknech strávil téměř půl století.
