Tato věta vyvolala výbuch hlasitého smíchu. Táňa zamžourala a přála si, aby se mohla rozplynout ve vzduchu, jen aby neslyšela ten posměch a neviděla ty zlomyslné tváře. Nedokázala vysvětlit, že její a matčin rozpočet jim dovoloval jíst jen levné polotovary a její sklon k přibírání na váze byl naprosto neslučitelný s rozvrhem jídla ráno, večer a rychle mezi tím.
Táňa samozřejmě měla cvičit nebo změnit svůj denní režim, ale musela pracovat, aby splnila slib, který dala svému otci. Potřebovala získat vzdělání a neopustit matku.
Studium nebylo snadné. Mizerný důchod její matky, neustálé zkoušky a chronický nedostatek spánku z nočních směn. Jiný člověk by v její situaci zhubl, ale Táňa naopak přibrala.
Pozorně naslouchala. Zdálo se, že všichni odešli. Mohla jít ven. Ale když otevřela dveře, znovu narazila na číšníky.
— Táňo, zrovna jsme k tobě šli, — řekli.
Táňa se napjala. Věděla, že z toho nic dobrého nevzejde.
— Proč?
Vyměnili si pohledy a Táňa si uvědomila, že čekají na další vlnu posměchu. Vzpomněla si na otcova slova: „Jsi nejchytřejší, nejatraktivnější. I když to bolí, bojuj. Ať se děje cokoli. Usmívej se a bojuj.“
— No, zeptej se, — řekla Táňa.
— Táňo, zítra po směně máme večírek. Zavřeme o pár hodin dřív. Všichni přijdou s partnery. Půjdeš i ty? I když… nikoho nemáš, že? Vážně, kdo by chtěl být s někým, jako jsi ty?
Smích všechno přehlušil. Objevil se manažer.
— Co je to za cirkus? Hosté padají ze židlí z tvého smíchu! Zpátky do sálu! Hned!
Mladík utekl a Táňa vyběhla ven. Měla pár minut na to, aby popadla dech. Snažila se uklidnit, ale najednou se rozplakala. Ve skutečnosti neměla přítele, a možná měli pravdu. Byla tlustá, neúspěšná a nikomu na ní nezáleželo.
Musím něco udělat, pomyslela si Táňa. Mám přestat jíst úplně? Nebo jít k lékaři? Ale co by mi poradil? Nějaký režim, zdravé stravování. A kde na to vezmu peníze?
— Tati, co mám dělat? Když se zítra neukážu s přítelem, budou se mi smát.
Táňa sebou trhla. Někdo zakašlal v křoví. Už se stmívalo a ona nečekala, že by v šeru někdo byl v restauraci. Ustoupila a cítila se nesvá.
— Promiňte, jestli jsem vás vyděsil, — řekl muž kolem třicítky. — Nechtěl jsem. Nesnáším pohled na ženy, jak pláčou. Mohu s něčím pomoct?
Táňa vydechla:
— Ne. A s čím byste mohl/a pomoct? Promiňte, ale vypadáte, že potřebujete pomoc víc než já.
Muž ukázal na lavičku.
— Můžu si sednout?
Sedl si na lavičku, chvíli mlčel, pak se k ní otočil a začal mluvit.
— Víš, už dávno jsem si uvědomil, že slzy problémy neřeší, jen život ztěžují. Před rokem jsem se probudil bez vzpomínek. Ano, plakal jsem strachem. Ale pak jsem pochopil, že slzy nic nezmění. Předtím jsem žil jiný život. Pravděpodobně jsem skončil ve sklepě, takže tam patřím. Toulal jsem se ulicemi, málem jsem obtěžoval lidi, ale nikdo mě nepoznal. Došel jsem k závěru, že nikoho nemám. Snažil jsem se získat doklady, ale policie byla hrubá. Chápu to, nikdo se nechce zabývat bezdomovcem. Teď jsem nikdo.
— Duch, — řekla Táňa a otočila se k němu.
— Je to zvláštní, pamatuji si, jak mluvit a jíst, ale nepamatuji si, kdo jsem.
A pak Táňu napadl nápad:
— Jak se jmenuješ?
— Neslyšel jsi mě? Nepamatuji si. Říkej mi, jak chceš.
— Víš, jmenuji se Táňa. Možná mi můžeš pomoct?
Táňa řekla Antonovi svůj plán. Vybrala si toto jméno, protože bylo stejné jako jméno jejího otce.
Anton se na chvíli zamyslel:
— Tohle je dobrodružství. Líbí se mi… Ale jak? Jsem oblečený tak špatně, že patřím na smetiště, ne do restaurace.
— To je jedno. Víš, jaká je moje máma? Upraví tě a oblékne tak dobře, že se nepoznáš. — Táňa se usmála.
— Máš štěstí. A tvůj otec…
— Ne. Je pryč už dlouho. Připomínáš mi ho. Říkával, že musíš bojovat. Jestli nechceš, pochopím to. Ale na tvém místě bych bojoval já. Chci a nabízím ti účast.
— Přijme mě tvoje máma?
— Ano. Je úžasná. Pojďte k nám. Zapíšu vám adresu…
— Řekni mi adresu, zapamatuji si ji. Nevím, kdo jsem byl, ale okamžitě si všechno pamatuji.
Táňa se vrátila do práce. Věděla, že lže, ale doufala, že její trik nebude odhalen a že ji konečně nechají na pokoji.
Večer, když přišla domů, všechno řekla matce. Její matka řekla:
— Táňo, jsi dospělá. Podpořím tě. Doufám, že to dobře dopadne. A… není on opravdu zločinec?
Táňa ji políbila:
— Doufám, že ne, zdá se být laskavý a neškodný. Jen měl smůlu. Jsi nejlepší!
— Ano… Nejlepší břemeno na světě.
Anton dorazil včas. Chvíli váhal u dveří, pak si sundal boty a bos se postavil na sněhobílou podlahu. Táňa se usmála:
— To je v pořádku. Přišel jsi! To je nejdůležitější a o zbytek se postaráme. Doufám, že všechno dobře dopadne.
— Jak jsem tě mohl zklamat? Já…
— Na tu roli je ještě brzy, — zasmála se Táňa. — Ale máš správnou náladu. Musíme to hrát tak, aby si všichni mysleli, že jsme v romantickém vztahu a v dokonalé harmonii.
Tanyina maminka vyšla na invalidním vozíku. Anton se trochu zarazil a pak se na ni usmál. Tanyina maminka nemohla chodit. Před pěti lety si poranila páteř a od té doby necítí nohy.
— Ahoj! Pojďme se seznámit.
— Já… myslím, že jsem Anton.
V plánovaný den se všechny oči upíraly na Táňu, ale nikdo nepromluvil. Věděla: všichni čekají, až bude ponížena. Ráno ji Anton doprovodil do restaurace.
— Přijdu kolem sedmé.
— Budu čekat.
— Věř mi, budu čekat. Táňo, vypadáš úžasně. Jsem opravdu ráda, že trávíme tento večer spolu.
— Antone. Jsem tu úplně sám. Kdo je „ty“?
— Aha, myslím tím tebe.
Uvědomila si, že ji jeho slova vůbec nerozpakují. Jeho komplimenty jí dokonce polichotily.
Na akci si Táňa všimla pohledů svých kolegů. Majitel restaurace slavil výročí a sliboval všem zaměstnancům bonusy. Možná právě to udržovalo kolegy v dobré náladě a nikdo se na ni nehrnul s kousavými poznámkami.
— Táňo, jsi sama? — zeptal se majitel.
— Ne, Anton tu brzy bude.
Už na ni čekal venku. Vyšla ven a hned ho mezi lidmi nepoznala. Vysoký, elegantní. Táňa cítila, jak se jí srdce zachvělo, když se k ní přiblížil a vzal ji za ruku. Na tvářích svých kolegů už neviděla zklamání. S ním si nepřipadala tlustá, neohrabaná ani nic jiného.
Uprostřed oslavy pozvala kancelářská drbna Nastya Antona k tanci.
„Tančím jen se svou přítelkyní,“ odpověděl a vzal Tanyu za ruku.
Anton zůstal celý večer po jejím boku. Táňa si všimla, jak manažer sleduje jejího společníka. Chápala, že tato pozornost nebyla náhodná. Nešlo o to, že by Táňa, ta nešťastná, měla nápadníka. Ne. Důvod takového intenzivního zájmu byl jinde.
— Připadám si jako pod lupou, — řekl Anton. — Někdo se na mě zlomyslně šklebí a ostatní se na mě dívají, jako bych byl duch. Jeden pár mi dokonce odskočil. Hej, co kdybychom utekli?
Táňa přikývla. Šli do haly a ona se zeptala:
— Možná bychom se ti měli pokusit sehnat nějaké dokumenty? Můžu ti pomoct. Můžeš začít nový život, být kýmkoli chceš.
Anton jí položil ruce na ramena:
— Když si seženu dokumenty a najdu si práci, vezmeš si mě?
— Páni!
— Takže je to „ano“?
— Ano, — odpověděla Táňa.
Políbil ji. Pak odešli, protože chtěli jen být sami…
Vrátili se do restaurace a brzy ráno tam našli hosty manažera, nyní už docela opilé.
„Chci spát,“ řekla Táňa.
— Možná bys měl požádat o odchod? Zhroutíš se.
— Jsem v pořádku.
Táňa letmo pohlédla na restauraci. Na parkovišti bylo mnoho aut. Manažer mířil k parkovišti, ale ne se svým společníkem. Vedle něj seděla šedovlasá žena a malý starší muž. Oba vypadali docela bohatě, ale poněkud zvláštně. Táňa nestihla nic říct, než z restaurace vyšel manažer a za ním dav. Anton napjal nervy. Všichni se k nim blížili.
— Synu, — zašeptala žena.
Anton vystoupil vpřed a třesoucím se hlasem řekl:
— Mami!
Žena začala padat a Anton ji zachytil. Starší muž si sedl vedle ní. Objali se.
— Tohle nikdo nečekal, — řekl manažer. — Ale hned jsem to věděl. Někoho mi připomínal. Pak si můj partner všiml, že i váš společník mi připadá povědomý. Zkrátka tohle není Anton, ale Dmitrij Stupin. Zmizel před pár lety. Jeho rodiče jsou velmi… Velmi bohatí lidé. Byla tam nějaká kriminální kauza, ale tohle je rozhodně on.
Táňa si uvědomila, že teď tam rozhodně nepatří. Kolegové se jí budou posmívat, že v bezdomovci nepoznala milionáře. A teď si ji pravděpodobně nepamatuje. Kdo byl on a kdo byla ona…
— Nasťo, řekni jim, že jsem nemocná, — řekla Táňa a běžela domů.
— Možná to Anton myslel vážně? — zeptala se matka.
— Jaký na tom rozdíl? — Táňa jí ukázala noviny: „Hlavní zpráva – Po dvou letech nalezena pohřešovaná osoba…“
Její máma ji objala a Táňa usnula.
— Ach, můj drahý. Proč si nevěříš?
Toho večera zazvonil zvonek u dveří. Otevřela jí maminka. Anton stál na prahu s kyticí, doprovázen ženou, která se mu podobala, a za nimi muži v oblecích. Celý průvod stál na prahu jejich Chruščovky.
— Dobrý večer. Moje snoubenka utekla, — usmál se Anton. — Slíbila mi, že si mě vezme, až budu mít papíry. Teď je mám.
Táňa uslyšela hlasy a vyšla ven.
— Proč jsi přišel/přišla?
— Požádat o ruku.
— Děláš si legraci?
— Ne. Jsme dospělí. Mám tě rád/a a já…
— Proč já?
— Zamiloval/a jsem se.
— Se mnou? Jsem tlustý…
— To jen znamená, že zabereš v mém srdci víc místa. Můžu jít dál?
Táňa ustoupila a v očích se jí objevily slzy. Podívala se na něj.
— Vážně? Nepřišel sis ze mě dělat legraci?
— Ne, Táňo. To je všechno pravda.
Rozplakala se mu na rameni a on ji objal a jemně ji pohladil po hlavě.
— To je lepší.
Svatbu oslavili v restauraci, kde Tanya dříve pracovala. Teď studovala a pomáhala své matce po operaci. Lékaři slíbili, že její matka bude moci zase chodit.
