Vilma Cibulková vždycky patřila k těm herečkám, které září energií, humorem a neuvěřitelnou vitalitou. Diváci ji milují za role v Pelíšcích, Tankovém praporu, ale i za ty menší, ale nezapomenutelné postavy v seriálech a divadle. Dlouhá léta vypadala, že ji nic nemůže zastavit – natáčení, divadelní představení, rozhovory, rodina, cestování. Teď ale sama otevřeně přiznává, že přišel okamžik, kdy tělo řeklo dost a nemoc ji donutila zpomalit až na úplné minimum.
Všechno začalo nenápadně. Nejdřív to byla jen únava, kterou připisovala náročnému programu. Pak se přidaly bolesti, které se nedaly ignorovat – v zádech, v kloubech, občas i v celém těle. Nejdřív to zkoušela přelézt prášky, odpočinkem o víkendu, ale nic nepomáhalo. Nakonec musela zajít k lékařům a tam přišla diagnóza, která ji změnila život z jednoho dne na druhý. Chronické onemocnění, které postupně odebírá síly a energii, kterou dřív měla na rozdávání.
„Byla jsem zvyklá říct si: to zvládnu, to přeženu, to se nějak srovná. Ale najednou to nešlo. Tělo prostě neposlouchalo a já jsem musela přestat pracovat, přestat hrát, přestat být tou Vilmuškou, kterou všichni znají,“ prozradila v jednom z mála rozhovorů, kde se o svém stavu rozhodla mluvit. Ta slova zněla upřímně, bez dramatizování, ale zároveň s obrovskou tíhou. Herečka, která vždycky hrála silné ženy, najednou musela přiznat vlastní křehkost.
Práce se pro ni stala nedosažitelnou. Divadlo, které miluje nejvíc, musela opustit – ne úplně dobrovolně, ale proto, že fyzicky už nezvládala večerní představení, zkoušky, cestování mezi Prahou a dalšími městy. Natáčení seriálů nebo filmů? To už vůbec nepřipadalo v úvahu. Dlouhé hodiny stání pod reflektory, opakování scén, nošení kostýmů – všechno to se stalo příliš velkou zátěží.
Dnes žije Vilma mnohem klidněji. Většinu dne tráví doma, věnuje se rehabilitaci, cvičení, které jí pomáhá udržet pohyblivost, a hlavně odpočinku. Občas se objeví na sociálních sítích – krátký příspěvek, fotka z procházky, úsměv, který je pořád stejně srdečný, ale teď v něm je vidět i únava. Fanoušci ji bombardují zprávami podpory, ptájí se, jak se má, a ona odpovídá – upřímně, ale stručně. Nikdy se nestěžuje, nikdy nehledá soucit. Spíš děkuje za každý milý slovo, který ji podrží.
„Nejvíc mi chybí lidi z divadla. Ten pocit, když se rozsvítí světla, když slyšíte první smích publika… To je nenahraditelné. Ale teď vím, že zdraví je na prvním místě. Bez něj není nic,“ řekla v jednom emotivním vyjádření, kde se poprvé otevřela i o tom, jak těžké bylo přijmout novou realitu. Rodina ji v tom všem drží – manžel, děti, vnoučata. Právě oni jsou teď její největší oporou a motivací, aby se nevzdávala.
Přestože práce zmizela z jejího života, Vilma Cibulková nezůstala úplně mimo. Občas si přečte scénář, občas se podívá na staré filmy, kde hrála, a usměje se. Říká, že ty role jsou pořád její – nikdo jí je nevezme. A i když už nestojí na jevišti, její energie a humor zůstávají v srdcích těch, kteří ji sledují.
Lidé kolem ní říkají, že je pořád stejná bojovnice – jen teď bojuje jinak. Ne o roli, ale o každý dobrý den, o každý krok bez bolesti, o každý úsměv, který dokáže udělat. Její příběh je připomínkou, že i ti nejsilnější mají své limity a že někdy je největší role právě ta, kterou hrajeme v reálném životě – role člověka, který se nevzdává.
Fanoušci jí posílají květiny, dopisy, videa s přáním brzkého uzdravení. A ona? Ona děkuje a slibuje, že se jednou vrátí – třeba jen na chvíli, ale s tou samou radostí, kterou do nás vždycky dávala.
