Jan Kanyza patří mezi osobnosti, které dokázaly během života spojit několik různých světů. Pro většinu diváků je známý především jako herec, jehož tvář se objevovala v televizi, filmu i seriálech. Jenže existuje ještě jedna stránka jeho osobnosti, o které se mluví podstatně méně.
Je jí malování.
Kanyza se k němu dostal už v šedesátých letech. Zpočátku šlo o koníček, který mu zůstal přibližně dvě desetiletí. Postupně se však malování proměnilo v mnohem víc než jen způsob, jak trávit volný čas. Stalo se druhou profesí a důležitou součástí jeho života.
Pak ale přišlo období, kdy štětec odložil.
A nebylo to proto, že by ho malování přestalo bavit.
Naopak. Právě okolnosti kolem něj způsobily, že se jednoduše nedokázal k plátnu vrátit.
Kanyza tehdy procházel velmi nepříjemnou životní etapou. V roce 2005 se objevilo obvinění týkající se jeho údajné spolupráce s StB. Celá situace měla výrazný dopad nejen na jeho veřejný obraz, ale také na jeho psychiku. Pro člověka, který při tvorbě potřebuje klid a vnitřní pohodu, se malování najednou stalo téměř nemožným.
Herec později přiznal, že v takovém rozpoložení jednoduše nedokázal tvořit.
Malování pro něj totiž nebylo něco, co by mohl dělat mechanicky. Potřeboval k němu radost, klid a chuť něco ze sebe dostat. Když se kolem něj hromadil stres, plátno zůstávalo stranou.
Jeho přítel a malíř Jiří Anderle mu tehdy dokonce radil, aby se ze všeho „vymaloval“. Jenže Kanyza to nedokázal.
Potřeboval nejdřív najít sám sebe.
A tak přišlo období, kdy se od všeho vzdálil.
Jedním z míst, kam se uchýlil, byla Provence. Francie ho přitahovala už dlouho a právě jih této země pro něj představoval prostor, kde mohl na chvíli zapomenout na tlak, který doma zažíval. Dokonce uvažoval o tom, že by ve Francii zůstal natrvalo.
Nebyla to přitom jen obyčejná dovolená.
Provence pro něj znamenala možnost nadechnout se a začít přemýšlet o životě trochu jinak. Francouzsky se domluví bez problémů a v této zemi už v minulosti několikrát vystavoval své obrazy. Jeho vztah k Francii tedy nebyl náhodný.
Postupně se však situace změnila.
Kanyza se nakonec dočkal satisfakce. Jeho jméno bylo ze svazků vymazáno a tím se pro něj uzavřela jedna velmi nepříjemná kapitola.
Jenže návrat k malování nepřišel okamžitě.
Mezitím se objevil další problém, který měl s jeho obrazy něco společného.
Tentokrát však nešlo o jeho vlastní tvorbu, ale o padělky.
Na jaře se začaly objevovat kopie Kanyzových obrazů. Podle jeho slov věděl nejméně o šesti takových případech a čtyři z padělků dokonce sám viděl. Nešlo přitom o povedené napodobeniny. Kanyza tvrdil, že kopie byly provedené špatně.
Ještě podivnější však byly příběhy, které kolem nich podvodníci vytvářeli.
Kupující se totiž dozvídali různé verze toho, jak se obrazy údajně dostaly na trh.
Jedna z nich byla natolik absurdní, že ji Kanyza sám komentoval s humorem. Jeden z napodobených obrazů se totiž podle dostupných informací nacházel od začátku devadesátých let v soukromé francouzské sbírce. Přesto někdo tvrdil, že ho herec prodal v Aši hostinskému, protože neměl peníze na útratu.
Kanyza se proti tomu ohradil velmi prostě.
V Aši nikdy nebyl.
A už vůbec si nedokázal představit, jak by tam chodil s obrovským obrazem pod paží a hledal někoho, komu by ho prodal.
Celá situace byla absurdní, ale zároveň ukazovala, že jeho obrazy už dávno nebyly jen soukromou zálibou.
Měly svou hodnotu.
A právě v té době se začalo ukazovat, že Kanyza je připraven vrátit se k tomu, co mu kdysi přinášelo tolik radosti.
Herecké povinnosti sice stále pokračovaly. Čekalo ho ještě natáčení seriálu Ordinace v růžové zahradě 2. Potom se měl vydat na jih Francie, kde chtěl znovu pracovat ve svém malém ateliéru.
Menší obrazy plánoval vytvářet právě tam.
Větší plátna však vznikala na jeho chalupě v Podkrkonoší.
A právě tam se jeho návrat k malování mohl naplno rozvinout.
Kanyza totiž nechtěl pouze namalovat několik obrazů pro radost. Už tehdy přemýšlel o velké výstavě, která měla být spojena s jeho pětašedesátými narozeninami.
Nakoupil barvy.
A hodně barev.
Po letech, kdy se nedokázal k plátnu přiblížit, najednou plánoval další tvorbu a výstavu.
Byl to výrazný obrat.
Člověk, který ještě před několika lety nemohl malovat kvůli vnitřnímu napětí, nyní znovu připravoval obrazy a těšil se na chvíli, kdy je ukáže veřejnosti.
Mezitím ještě stihl uspořádat výstavu společně se svým kolegou a přítelem, akademickým malířem Vladimírem Erlebachem. Výstava se konala v Horkách u Staré Paky, tedy v místě, které má ke Kanyzovi blízko i díky jeho chalupě v Podkrkonoší.
Celý příběh tak postupně dostával jiný význam.
Nešlo jen o návrat k jednomu koníčku.
Šlo o návrat k části života, kterou Kanyza na dlouhé roky ztratil.
Herectví mu přineslo popularitu a znal ho díky němu celý národ. Malování však pro něj znamenalo něco mnohem osobnějšího. Bylo to místo, kam mohl uniknout od veřejnosti, od pracovního tlaku i od problémů, které člověka někdy dokážou připravit o chuť tvořit.
A právě proto byl jeho návrat tak důležitý.
Po šesti letech znovu otevřel barvy.
Znovu se postavil před plátno.
A najednou měl před sebou úplně jiný plán než v předchozích letech.
Nechtěl se vrátit jen symbolicky.
Chtěl malovat naplno.
Chtěl vytvořit nové obrazy, pokračovat ve Francii, pracovat na větších plátnech v Podkrkonoší a připravit velkou výstavu.
A největší překvapení přichází až na samotném konci.
Jan Kanyza se skutečně po šesti letech vrátil k malování. Po období, kdy kvůli stresu a nepříjemným okolnostem nedokázal tvořit, znovu našel radost v práci se štětcem. Připravoval nové obrazy ve Francii i na své chalupě a plánoval velkou výstavu ke svým 65. narozeninám.
A jeho vlastní slova možná vystihují celý návrat nejlépe: byl jednoduše šťastný, že zase může malovat.
Po všech problémech tedy nešlo jen o nový obraz na plátně.
Byl to návrat k něčemu, co mu na dlouhou dobu vzalo právě to, co pro tvorbu potřeboval nejvíc – vnitřní radost.
Tentokrát ji ale znovu našel.
