Českou divadelní a filmovou scénu, ale i srdce milionů věrných diváků zasáhla ta nejbolestivější a nejvíce zdrcující zpráva, která okamžitě zahalila celou zemi do hlubokého smutku a vyvolala obrovskou vlnu nefalšovaných emocí. Ve věku šedesáti let navždy dotlouklo srdce neuvěřitelně statečného a milovaného herce, jakým byl Jan Potměšil. Muž, který se stal symbolem nezlomné lidské vůle, obrovské odvahy a neutuchajícího životního optimismu, opustil tento svět a zanechal za sebou obrovské prázdné místo, které už nikdy nikdo nedokáže zaplnit. Zákulisí šoubyznysu i široká veřejnost jsou v těchto chvílích naprosto ochromeni nečekanou ztrátou umělce, jehož osud hluboce zasáhl dějiny naší země.
Život Jana Potměšila se dramaticky změnil během přelomových událostí v prosinci roku 1989, kdy jako nadějný, mladý a neuvěřitelně populární herec utrpěl při tragické autonehodě fatální zranění páteře. Tato krutá rána osudu ho upoutala na invalidní vozík, avšak ani tato strašlivá zkouška nedokázala zlomit jeho obrovského tvůrčího ducha a lásku k divadelním prknům. Atmosféra kolem jeho návratu k herectví byla tehdy neskutečně dojemná a plná obdivu, neboť Jan Potměšil dokázal na vozíku ztvárnit naprosto fenomenální role, včetně legendárního Richarda III. v divadelním spolku Kašpar, za kterou získal prestižní Cenu Alfréda Radoka. Jeho nekompromisní profesionalita a síla byly inspirací pro celou zemi.
V kuloárech a mezi pamětníky se dodnes s obrovským respektem mluví o jeho slavném výroku, který vyjadřoval jeho hluboké vnitřní přesvědčení a neochvějné morální zásady, když prohlásil, že je tisíckrát lepší být na invalidním vozíku než žít s komunisty. Tento nekompromisní postoj jasně ukazoval, jak silnou osobností Jan Potměšil byl nejen na jevišti, ale především ve svém reálném životě, kde musel denně svádět těžké bitvy se svým zdravotním stavem. Poslední dny jeho života byly opředeny velkým soukromím, ve kterém mu byla tou největší oporou jeho milovaná rodina, jež o něj s nesmírnou péčí a oddaností pečovala až do samotného konce.
Odchod tohoto výjimečného muže vyvolal obrovské napětí a žal mezi jeho hereckými kolegy, kteří s ním sdíleli šatny a divadelní zákulisí. Všichni na něj vzpomínají jako na člověka, ze kterého neustále vyzařovalo neuvěřitelné světlo, dobrota a nefalšovaný zájem o druhé, přestože sám musel snášet obrovské fyzické utrpení. Zákulisní zprávy potvrzují, že umělecké prostředí je momentálně paralyzováno hlubokým zármutkem, protože s Janem Potměšilem neodchází pouze skvělý herec, ale kus novodobé české historie a symbol svobody, která byla vykoupena tou nejvyšší osobní daní.
Zatímco se celá země halí do černého sukna a lidé vyjadřují rodině hlubokou soustrast, zbývá jen tichá vzpomínka na jeho uhrančivé oči a neopakovatelný hlas, který dokázal diváky v sále uhranout. Jan Potměšil bojoval svůj poslední velký boj v tichosti, obklopen těmi nejbližšími, a jeho pozemská cesta byla definitivně ukončena. Jeho odkaz však v srdcích diváků a na divadelních prknech, která pro něj znamenala celý svět, zůstane navždy živý a neotřesitelný, i když opona za jeho neobyčejným životem spadla už napořád.
