Jiřina Bohdalová patří mezi osobnosti, které se v české kultuře objevují už několik generací. Její hlas znají děti i dospělí, její herecké výkony se staly součástí historie českého filmu a televize. Přestože už dávno nemusí nikomu dokazovat své schopnosti, stále dokáže překvapit. A tentokrát přišla role, která ji přivedla nejen před kameru, ale také k hlubokému zamyšlení nad vlastním životem, stářím a minulostí.
Když se objevila informace, že legendární herečka ve svých třiadevadesáti letech ztvární hlavní roli ve filmu Svatá, mnozí byli překvapeni. Nešlo totiž o obyčejnou postavu. Šlo o dramatickou roli ženy, která v životě prošla těžkými zkouškami, nese si bolestnou minulost a zároveň se snaží najít smysl v posledních letech svého života.
Pro Jiřinu Bohdalovou to byla další velká herecká výzva.
A možná také jedna z nejosobnějších.
Ve filmu hraje Olgu Térovou, vitální seniorku, která vypráví svůj údajný příběh přežití hrůz gulagu, píše knihy a vystupuje na besedách. Jenže postupně se začínají objevovat otázky, zda je všechno skutečně tak, jak tvrdí. Právě tato nejistota dává příběhu napětí a nutí diváky přemýšlet, kde končí pravda a kde začíná lidská touha po uznání.
Pro herečku bylo zajímavé nejen samotné téma, ale také proměna, kterou musela kvůli roli podstoupit.
A právě tady přišel jeden z momentů, který Jiřinu Bohdalovou pobavil.
Přestože jí bylo přes devadesát let, maskéři ji museli ještě více zestárnout.
Herečka s nadhledem poznamenala, že díky tomu vlastně viděla, jak by mohla vypadat ve vyšším věku. Nebrala to jako něco smutného, ale spíš jako zajímavou zkušenost a důkaz toho, že herecká práce jí stále přináší nové možnosti.
Natáčení filmu pro ni ale nebylo pouze o masce a hereckém výkonu.
Bylo také o emocích.
O návratu k tématům, která se dotýkají lidské bolesti, osamělosti a minulosti.
Jiřina Bohdalová přiznala, že její filmová postava jí zpočátku nebyla příliš sympatická. Musela k ní hledat cestu. Musela pochopit její rozhodnutí, její chyby i její touhy. A právě v tom podle ní spočívá síla dobrého scénáře – člověk nemusí postavu obdivovat, ale musí jí rozumět.
Role Olgy Térové jí dala možnost ukázat jinou stránku herectví.
Nešlo o komediální postavu, na jaké si ji mnozí diváci zvykli.
Tentokrát musela pracovat s mnohem hlubšími emocemi.
S pochybnostmi.
S bolestí.
S otázkami, na které neexistují jednoduché odpovědi.
Právě proto ji scénář zaujal.
Herečka dlouhodobě říká, že potřebuje mít v příběhu něco skutečného, něco, co jí umožní postavu uchopit. A právě film Svatá jí podle jejích slov tuto možnost nabídl.
Velkou roli v celém projektu sehrál také režisér Jiří Strach.
S Bohdalovou už spolupracoval několikrát a jejich vztah je založený na vzájemné důvěře. Herečka o něm mluvila jako o režisérovi, který jí dokáže naslouchat, ale zároveň ji vést správným směrem. Právě takové spojení podle ní vytváří na place ideální podmínky.
Za pozornost ale nestála pouze filmová role.
Během rozhovorů se Jiřina Bohdalová otevřela i k vlastní minulosti.
A právě tady ukázala část svého života, o které se často nemluví.
Připomněla, že její rodina sama zažila těžké období. Její otec byl v padesátých letech odsouzen a strávil několik let ve vězení. Tato zkušenost ji podle jejích slov hluboce ovlivnila, i když se dnes snaží nevracet ke starým křivdám.
Místo toho se rozhodla jít dál.
Právě schopnost odpouštět a nezůstávat uvězněná v minulosti považuje za jednu z nejdůležitějších věcí v životě.
Podle ní člověka staré bolesti mohou ničit, pokud jim dovolí ovládnout přítomnost.
A ona sama chce žít jinak.
Chce se radovat.
Chce pracovat.
Chce být užitečná.
Možná právě proto dokázala i ve vysokém věku přijmout tak náročnou roli.
Mnoho lidí by v jejím věku už odmítlo podobnou výzvu.
Jiřina Bohdalová ale ukázala, že věk pro ni není důvod zastavit se.
Naopak.
Každý nový projekt vnímá jako další možnost něco zažít.
Film Svatá navíc vyvolal velkou pozornost také proto, že otevírá otázku pravdy, paměti a toho, proč lidé někdy potřebují vytvořit vlastní verzi minulosti. Příběh není jednoduchým soudem nad jedním člověkem. Spíše klade otázku, zda máme právo odsuzovat někoho, kdo celý život hledal uznání, pochopení a pocit, že jeho utrpení mělo význam.
A právě v tom je síla celé role.
Jiřina Bohdalová nevytvořila pouze další filmovou postavu.
Vytvořila portrét člověka, který má chyby, tajemství i slabosti.
Člověka, který chce být viděn.
A možná právě proto tato role tolik zaujala.
Na konci příběhu ale přišlo největší překvapení.
Mnozí čekali, že herečka bude po tolika desetiletích kariéry mluvit především o úspěších, cenách a slavných rolích.
Ona však překvapila něčím jiným.
Nejvíce ji totiž nezasáhla samotná proměna ve starou ženu před kamerou, ale možnost znovu otevřít téma minulosti a lidských ran. Přiznala, že i přes bolestné zkušenosti nechce žít v minulých křivdách. Právě schopnost jít dál, odpustit a hledat radost považuje za jednu z největších životních hodnot.
A možná právě proto zůstává Jiřina Bohdalová i ve svých 93 letech symbolem neuvěřitelné životní energie. Ne proto, že nikdy nezažila těžké chvíle, ale proto, že se přes ně dokázala znovu postavit a pokračovat dál.
