Helena Růžičková patřila k herečkám, na které se jen tak nezapomíná. Její výrazný hlas, temperament a nezaměnitelný humor z ní udělaly jednu z nejvýraznějších osobností československé kinematografie. Pro několik generací diváků zůstala především legendární Marií Škopkovou z trilogie Slunce, seno…, ale její herecký talent se neomezoval pouze na komedie. Objevila se také v pohádkách a vážnějších rolích a dokázala si získat publikum svou bezprostředností.
Za širokým úsměvem a energií, kterou rozdávala před kamerou, se však skrýval život plný těžkých zkoušek. V posledních letech ji postupně zasáhly zdravotní problémy a několik osobních tragédií, které pro ni byly mnohem bolestivější než jakákoli filmová role.
Růžičková se dlouhodobě potýkala s výraznou nadváhou a později také s vážným onemocněním trávicího ústrojí. Její zdravotní stav se postupně zhoršoval a nemoc se nakonec stala osudnou. Na sklonku života výrazně zhubla a kvůli ztrátě vlasů musela používat paruky. Přesto se podle dobových zpráv snažila zůstat sama sebou a ani v nemocnici se nechtěla vzdát všech svých zvyklostí.
Jenže nemoc nebyla jedinou ranou, která ji v posledních letech života čekala.
Mnohem bolestivější pro ni byly události, které se odehrály uvnitř její vlastní rodiny. Helena Růžičková měla se svým synem Jiřím velmi blízký vztah. Nebyli pouze matkou a synem, ale také hereckými kolegy. Společně se objevili například ve filmech Slunce, seno… nebo Tři oříšky pro Popelku.
Jiří Růžička zdědil po matce nejen herecký talent, ale podle dostupných informací také určité zdravotní predispozice. Celý život se potýkal s extrémní nadváhou, která výrazně ovlivnila jeho zdravotní stav. Prodělal několik infarktů a mrtvic a postupně se stal odkázaným na pomoc ostatních. Zemřel v roce 1999 ve věku pouhých 43 let.
Pro Helenu Růžičkovou to byla obrovská rána. Ztráta dítěte patří k nejhorším zkušenostem, jaké může člověk prožít, a pro herečku muselo být o to těžší, že se synem sdílela nejen rodinný život, ale také profesi a společné vzpomínky.
Po Jiřího smrti však její životní zkoušky neskončily.
O několik let později zemřel také její manžel Jiří Růžička starší. Bylo mu 71 let. Herečka tak během poměrně krátkého období přišla o dva nejbližší muže svého života. A právě v době, kdy už sama bojovala s vážnou nemocí, musela současně čelit ztrátám, které ji psychicky velmi zatěžovaly.
Helena Růžičková zemřela v roce 2004 ve věku 67 let. Její životní příběh tím ale překvapivě neskončil. Po její smrti totiž začaly další spory, tentokrát kolem rodinného majetku a její pozůstalosti.
Herečka po sobě nezanechala závěť. Do dědictví tak připadla například chalupa na Slatině, automobil, výtěžky z její poslední knihy a také tantiémy z její dlouholeté herecké práce. Součástí pozůstalosti byly dokonce šperky, které byly nalezeny pod podlahou nemovitosti.
Právě otázka dědictví však odhalila, že vztahy v rodině nebyly zdaleka bezproblémové.
Po hereččině smrti se začaly objevovat kritické hlasy lidí, kteří jí byli blízcí. Dlouholetý přítel Václav Glazar například veřejně vyjadřoval nespokojenost s tím, jak bylo podle jeho názoru naloženo s věcmi, které po Růžičkové zůstaly. Tvrdil, že některé její osobní věci, oblečení a fotografie byly odstraněny.
Napětí se týkalo také hereččiných milovaných psů. Podle tehdejších informací se o ně chtěla postarat její dlouholetá přítelkyně a chovatelka Jaroslava Víchová, ale nakonec se situace vyvinula jinak.
Ještě citlivější otázkou se stal popel Helenina manžela. Ten byl původně uložen na pozemku, který byl spojen s rodinou, ale po hereččině smrti došlo k jeho odstranění a rozptýlení na Vinohradském hřbitově.
Pro její fanoušky muselo být těžké sledovat, že po smrti herečky, která celý život působila jako silná a energická osobnost, pokračovaly mezi blízkými spory.
Růžičková přitom během života dokázala vytvořit obraz ženy, která se jen tak něčeho nezalekne. Její filmové postavy byly často ráznými, sebevědomými ženami, které si dokázaly poradit s každou situací. Ve skutečném životě však musela čelit problémům, které žádný humor nedokázal úplně překrýt.
Její kariéra přitom zůstává mimořádná. Role Marie Škopkové jí zajistila nesmrtelnost a její postavy zůstávají součástí české filmové kultury. Objevila se také v populárních pohádkách, například v Třech oříšcích pro Popelku nebo ve filmu Z pekla štěstí 2.
Právě kontrast mezi její filmovou energií a skutečným osudem je na jejím příběhu nejvýraznější. Na obrazovce dokázala rozesmát miliony lidí, zatímco v soukromí postupně přicházela o nejbližší členy rodiny a sama bojovala s nemocí.
Její poslední roky proto nebyly jednoduché. Zdravotní stav se zhoršoval, její tělo výrazně změnilo podobu a zároveň musela zpracovávat smrt syna a manžela. Přesto pokračovala v práci a zůstávala veřejně aktivní.
Až zpětně tak její život působí jako příběh obrovského kontrastu. Žena, která dokázala být symbolem smíchu a dobré nálady, si mimo kamery prošla sérií událostí, které by byly pro mnoho lidí nesmírně těžké.
Největší překvapení ale přišlo až po její smrti.
Ani tehdy totiž příběh Heleny Růžičkové neskončil. Po její smrti se rozhořely spory kolem dědictví a rodinné vztahy se ještě více vyostřily. Protože herečka nezanechala závěť, její majetek připadl vnučkám, zatímco část jejích blízkých později kritizovala způsob, jakým bylo s jejím odkazem naloženo.
Zůstaly po ní nejen filmy, knihy a fotografie, ale také příběh ženy, která zažila velkou slávu i obrovskou osobní bolest. Helena Růžičková zemřela v roce 2004, ale její jméno z české kultury nezmizelo. Její nejslavnější role dodnes vyvolávají úsměv – možná právě proto, že připomínají ženu, která dokázala rozdávat radost i v době, kdy sama prožívala jedno z nejtěžších období svého života.
