Simona Monyová patřila k nejznámějším českým autorkám ženských románů. Její knihy se těšily velké oblibě a některé z nich se později dočkaly také filmového zpracování. Za úspěšnou spisovatelkou, která dokázala ve svých příbězích zachytit složité partnerské vztahy a emoce, se však ukrýval také velmi bolestivý osobní příběh.
Monyová se narodila v Brně a už od mládí se věnovala psaní. Začínala poezií a texty k písním, později se pustila do prózy. Její první román vyšel v roce 1997. Postupně si vybudovala vlastní čtenářskou základnu a během let napsala desítky knih. Její tvorba často čerpala z mezilidských vztahů, partnerských problémů a situací, které ženy dobře znaly ze svého vlastního života.
Právě v tom spočívala její síla. Dokázala psát o věcech, o kterých se mnozí lidé báli mluvit nahlas. Její romány nebyly pouze romantickými příběhy. Často v nich upozorňovala také na manipulaci, citové vydírání a komplikované vztahy mezi partnery.
V soukromí přitom sama prožívala vztah, který se postupně ukazoval jako velmi problematický. Jejím manželem byl televizní kameraman Boris Ingr. Společně dokonce vlastnili vydavatelství Mony. Zvenčí tak mohli působit jako dvojice, která spojuje osobní život s pracovním světem. Realita uvnitř jejich vztahu však byla podle pozdějších svědectví mnohem složitější.
Problémy se naplno ukázaly v době, kdy se objevily finanční potíže. Monyová zjistila, že její manžel má dluhy a že kvůli nim došlo také na exekuce. Podle dostupných informací za něj tehdy zaplatila přibližně jeden a půl milionu korun. Tato zkušenost zásadně narušila její důvěru a nakonec vedla k tomu, že ho vyhodila ze společného domu.
Tím ale příběh neskončil.
Rozchod totiž Ingr podle tehdejších zpráv nedokázal přijmout. Manželé už spolu v době tragédie nežili, přesto zůstávali spojeni prostřednictvím svého syna. Právě tato okolnost sehrála v posledních hodinách Monyové života důležitou roli.
Varovné signály navíc podle svědectví přicházely už dlouho před samotnou tragédií. Jeden ze synů později uvedl, že si přibližně půl roku před matčinou smrtí začal výrazněji uvědomovat, jak se Ingr chová. Monyová se mu měla svěřovat se svými problémy a on postupně pochopil, že situace v rodině je mnohem vážnější, než si předtím připouštěl.
Její knihy přitom s odstupem času působí téměř jako nepřímé svědectví. Autorka v nich opakovaně otevírala témata vztahů, manipulace a bolesti. Po její smrti se někteří čtenáři začali na její tvorbu dívat jinak. To, co dříve vnímali jako literární příběhy, mohlo mít podle nich také velmi osobní základ.
Monyová byla matkou tří synů. Dva měla z předchozího manželství, třetího syna Šimona měla s Ingrem. Pro rodinu proto nešlo pouze o ztrátu známé spisovatelky. Šlo především o matku, jejíž život skončil způsobem, který po sobě zanechal mnoho nezodpovězených otázek.
Osudného 3. srpna 2011 se Ingr vydal do domu, kde Monyová žila. Podle dostupných informací tvrdil, že přichází navštívit jejich syna. Místo toho zamířil do ložnice, kde se následně odehrála tragédie.
Situace se během krátké chvíle změnila v nejhorší možný scénář. Monyová utrpěla několik bodných zranění a zemřela ještě před příjezdem záchranářů. Ingr následně přivolal pomoc a sám se předtím také zranil.
Následovalo vyšetřování a soudní proces, během něhož Ingr svou vinu odmítal. Tvrdil, že si nebyl vědom toho, jak ke zraněním své manželky došlo. Jeho verze však soud nepřesvědčila. Za vraždu byl odsouzen k patnácti letům vězení. V roce 2016 se ještě pokusil o obnovu řízení, jeho žádost ale byla zamítnuta.
Nejbolestivější na celém příběhu je skutečnost, že podle svědectví existovaly varovné signály už před samotným činem. Monyová se měla svěřovat blízkým, její okolí si postupně začalo všímat problematického chování jejího manžela a rodina věděla, že vztah není v pořádku.
Přesto nikdo nemohl předem vědět, jak tragicky všechno skončí.
Po její smrti zůstaly desítky knih, které připomínají její talent, ale také rodina, která se musela vyrovnat s nenahraditelnou ztrátou. Její příběh se v dalších letech znovu vracel do médií právě proto, že otevíral otázky domácího násilí, psychického nátlaku a toho, jak těžké může být odejít z destruktivního vztahu.
A právě tady se skrývá nejděsivější část celého příběhu. Tragédie nezačala až v den, kdy Simona Monyová zemřela. Podle svědectví problémy, strach a varovné signály existovaly už dlouho předtím. Její manžel ji nakonec v srpnu 2011 šestkrát bodl do břicha a hrudníku. Bylo jí pouhých 44 let.
Její život skončil tragicky, ale její knihy zůstaly. A možná právě proto je příběh Simony Monyové i po letech tak silný – připomíná, že za dveřmi zdánlivě obyčejné domácnosti může probíhat příběh, o kterém okolí dlouho vůbec netuší.
