Lenka Termerová patří k herečkám, které si diváci spojují především s výraznými rolemi, energií a dlouholetou prací na divadelních i televizních scénách. Jenže před lety se její život na určitou dobu zastavil. Všechno, co do té doby považovala za samozřejmé, najednou ustoupilo jediné otázce: co bude dál?
Důvodem byla zpráva, kterou by nikdo nechtěl slyšet.
Herečka se dozvěděla, že má rakovinu prsu. A nejhorší na celém okamžiku pro ni možná nebylo jen samotné slovo, ale skutečnost, že její hlava odmítala uvěřit, že se něco takového může týkat právě jí. V její rodině se podobné onemocnění podle jejích tehdejších slov nevyskytovalo, a proto byla první reakce naprosto přirozená: lékaři se přece museli splést.
Jenže nespletli.
Diagnózu se dozvěděla po telefonu přesně na čarodějnice. Ten den si podle pozdějšího vyprávění zapamatovala navždy. Ještě krátce předtím žila svůj běžný život, pracovala a věnovala se herectví. Najednou se před ní otevřela cesta, kterou si nikdy nevybrala.
Termerová později přiznala, že jí trvalo, než dokázala skutečnost přijmout. Když člověk slyší takovou diagnózu, může mít pocit, že se svět během několika sekund zastavil. U ní tomu nebylo jinak.
A přesto musela pokračovat.
Čekala ji operace a následná léčba. V srpnu lékaři odstranili nádor a potom nastoupila na chemoterapii, která trvala přibližně půl roku. Léčba byla náročná a její následky se nedaly skrýt. Termerové vypadaly vlasy a v určitém období se téměř stáhla z veřejného života.
Pro herečku, která celý život pracovala před lidmi, to musela být mimořádně těžká zkušenost.
Najednou nebylo důležité, jak vypadá na jevišti.
Nebyla důležitá popularita.
Nebyla důležitá nová role.
Důležité bylo jediné – zvládnout další den.
Termerová však o své nemoci nakonec začala mluvit veřejně. Ne proto, že by toužila po pozornosti, ale protože chtěla svůj příběh využít také k tomu, aby povzbudila další ženy. Objevila se dokonce v souvislosti s pochodem proti rakovině prsu a snažila se upozorňovat na význam péče o vlastní zdraví.
A právě během léčby si začala uvědomovat, že se v jejím životě musí něco změnit.
Nejen po fyzické stránce.
Nemoc jí totiž podle jejích pozdějších slov ukázala také něco o ní samotné. Začala přemýšlet o tom, jak člověk zachází se stresem, jak dlouho může ignorovat vlastní problémy a kdy už je potřeba zastavit.
Zpětně mluvila o tom, že nemoc vnímala jako upozornění, že se člověk může dostat mimo určitou životní rovnováhu.
A právě z této zkušenosti si odnesla jednu zásadní myšlenku.
Už nikdy nechtěla dovolit, aby ji zoufalství ovládlo natolik, že by kvůli němu přestala normálně žít.
To však neznamenalo, že by se během léčby nebála.
Naopak.
Ještě v roce 2010, tedy v době, kdy léčbu stále zpracovávala, otevřeně přiznávala, že se bojí říct nahlas, že má rakovinu za sebou. Nechtěla nic zakřiknout. V takové situaci člověk podle ní nikdy nemůže mít absolutní jistotu, že už je všechno definitivně pryč.
Strach tedy z jejího života nezmizel okamžitě.
Postupně se ale začalo vracet něco jiného.
Síla.
Chuť pracovat.
A především pocit, že její život pokračuje.
Během léčby se na jevišti objevovala jen výjimečně. Potřebovala především nabrat síly. Zároveň se ale nechtěla úplně odtrhnout od hereckého světa. Práce pro ni představovala nejen profesi, ale také část identity, kterou si budovala po desetiletí.
A potom přišel okamžik, který ukázal, že se skutečně vrací.
Termerová přijala nabídku na účinkování v seriálu Ulice. V roce 2012 se tak po těžkém období znovu objevila v televizní tvorbě a začala pracovat na postavě Blanky Kohákové.
Pro někoho to mohla být jen další seriálová role.
Pro ni ale znamenala mnohem víc.
Byla důkazem, že nemoc jí sice na určitou dobu vzala část života, ale nedokázala jí vzít všechno.
Znovu se objevila před kamerou.
Znovu pracovala.
Znovu měla důvod těšit se na další den.
A nebyla přitom sama.
Velkou oporou jí byla rodina. Podle tehdejších informací jí pomáhal manžel, syn Filip i dcera Martha Issová, která se také vydala na hereckou dráhu.
Právě rodina pro ni byla během těžkého období jedním z nejdůležitějších pevných bodů.
A v době, kdy se její zdravotní stav postupně stabilizoval, přicházely také radostnější zprávy. Martha tehdy čekala své první dítě a Termerová se těšila na to, že se stane babičkou.
Život tak začal znovu nabírat úplně jiný rytmus.
Místo nemocničních návštěv přišly pracovní povinnosti.
Místo strachu z výsledků vyšetření se objevovaly nové role.
A místo přemýšlení o tom, co všechno může člověk ztratit, se Termerová začala soustředit na to, co ještě může získat.
Její příběh je zajímavý také tím, že se nesnažila svou nemoc prezentovat jako jednoduchý boj, který člověk jednoho dne vyhraje a všechno je okamžitě zapomenuto.
Naopak.
Přiznávala strach.
Přiznávala nejistotu.
A přiznávala také, že člověk si po podobné zkušenosti začne mnohem více uvědomovat vlastní zranitelnost.
Přesto v ní postupně převážila jiná emoce.
Ne zoufalství.
Ale chuť pokračovat.
A právě v roce 2012 už mohla říct, že její kontrolní výsledky byly po určitou dobu v pořádku. Tři roky po diagnóze a dva roky od doby, kdy měla všechny testy v pořádku, se rozhodla znovu naplno věřit, že nejhorší etapa jejího života je za ní. Zároveň ale zůstávala opatrná, protože věděla, že člověk nikdy nemůže mít úplnou jistotu.
To nejdůležitější, co jí nemoc přinesla, však nebyl návrat k herectví.
Byla to změna pohledu na samotný život.
Termerová si totiž uvědomila, že není možné všechno donekonečna odkládat. Člověk může mít práci, povinnosti, rodinu a desítky důvodů, proč něco neřešit. Jenže někdy přijde okamžik, kdy se všechno zastaví a najednou zjistíte, že nejdůležitější věci byly úplně jinde.
A právě tehdy pochopila, že už nechce dovolit, aby ji zoufalství ovládalo.
Nechtěla se vrátit do stejného způsobu života.
Chtěla být silnější.
Klidnější.
A hlavně přítomnější.
Její největší návrat proto nebyl pouze návratem na televizní obrazovku. Byl návratem k sobě samotné.
Až úplně na konci svého vyprávění ale přišla věta, která možná nejlépe vysvětluje, co se v ní po celé zkušenosti změnilo.
Lenka Termerová řekla, že už nikdy nechce připustit, aby do ní zoufalství proniklo natolik, že by ji začalo ovládat. Nemoc pro ni nebyla jen bojem o zdraví, ale také varováním, že člověk může ztratit životní rovnováhu, aniž si to včas uvědomí.
A právě proto se po těžké léčbě rozhodla vrátit nejen k herectví, ale především k životu.
Její příběh tak není jen o diagnóze, operaci a náročné léčbě.
Je o ženě, která nejprve odmítla uvěřit tomu, co slyšela po telefonu, potom musela projít těžkým obdobím a nakonec zjistila, že některé věci už nechce ve svém životě nikdy dopustit.
Zoufalství už podle svých vlastních slov do života pustit nechce. A místo toho se rozhodla znovu pracovat, být s rodinou a užívat si každý další den, který dostala.
