Veronika Freimanová patří k herečkám, které jako by odmítaly přijmout pravidla času. Zatímco pro mnoho lidí znamená sedmdesátka především zpomalení, ona stále pracuje, objevuje se na divadelních scénách a dokáže působit neuvěřitelně svěže. Když se navíc objeví na veřejnosti, často přichází stejná reakce: opravdu už slaví sedmdesáté narozeniny?
Ano. A právě 24. září 2025 herečka tento významný životní mezník skutečně oslavila. Pro své fanoušky je ale možná ještě překvapivější něco jiného. Freimanová totiž sama říká, že věk není něco, čím by se nechala svazovat. Naopak se snaží každou novou etapu života využít naplno.
Její kariéra přitom rozhodně není krátká. Na televizních obrazovkách a filmových plátnech se objevovala už jako velmi mladá a postupně se zařadila mezi nejvýraznější české herečky. Diváci si ji zamilovali například díky kultovní komedii Sněženky a machři, později také díky seriálu Vyprávěj nebo novějšímu seriálu ZOO, kde ztvárnila přísnou ředitelku Marii Roklovou.
Její životní příběh však není jen o úspěšné kariéře.
Za úsměvem známé herečky se totiž ukrývá také období, které pro ni rozhodně nebylo jednoduché. Téměř třicet let byla provdaná za režiséra a kameramana Jaroslava Brabce. Dlouho se jejich manželství jevilo jako stabilní a veřejnost je vnímala jako jeden z dlouholetých párů českého showbyznysu.
Jenže za zavřenými dveřmi se postupně objevily problémy, které nakonec jejich vztah rozbily.
Podle médií Freimanovou velmi zasáhly manželovy nevěry. Rozpad manželství se později spojoval také s narozením jeho nemanželské dcery s Olgou Menzelovou. Po téměř třech desetiletích společného života tak přišel rozvod.
Pro ženu, která strávila tak velkou část života v jednom vztahu, to musela být zásadní změna.
A možná právě tehdy začala další, překvapivější kapitola jejího života.
Freimanová se totiž po padesátce znovu zamilovala. Nečekala, že by ještě mohla potkat člověka, se kterým bude chtít strávit další roky. Osud jí ale přivedl do cesty architekta Vladimíra Boučka.
Jejich příběh přitom nezačal úplně obyčejně.
Poprvé se potkali na koncertě v době, kdy ještě oba byli zadaní. Jiskra sice přeskočila, ale tehdy z toho nic nebylo. Život je od sebe na dlouhé roky oddělil.
A pak se stalo něco, co působí téměř jako scénář romantického filmu.
Po deseti letech se znovu potkali. Tentokrát už byli oba volní. A právě druhé setkání změnilo všechno.
Z náhodného setkání se postupně stal vztah a později manželství. Freimanová tak dostala další šanci na osobní štěstí v době, kdy by možná mnozí lidé už žádný zásadní začátek neočekávali.
S Vladimírem Boučkem se nakonec vzali v historickém muzeu v Písku. Jejich svatba byla velmi komorní – přítomno mělo být pouze dvanáct hostů. Žádná velká show, žádný okázalý společenský podnik. Spíše intimní okamžik lidí, kteří věděli, že chtějí být spolu.
A jejich vztah pokračuje dodnes.
Právě láska, kterou našla až po padesátce, je možná jedním z důvodů, proč Freimanová působí i ve svých sedmdesáti letech tak mladistvě. Sama ale odmítá tvrdit, že by za jejím vzhledem stála nějaká zázračná metoda.
Naopak její přístup je překvapivě jednoduchý.
Herečka se o sebe samozřejmě stará, ale nepatří mezi ženy, které by celý život podřizovaly vzhledu. Přiznává, že se neomezuje v jídle a ráda si dopřeje i něco sladkého. Plastické operace zásadně neodsuzuje, sama je však zatím nevyhledává. Velkou roli podle ní mohou hrát geny.
A právě tady přichází další zajímavý detail.
Freimanová totiž tvrdí, že bez pohybu by svůj den začít nedokázala. Každé ráno se snaží cvičit a jako svou rutinu zmiňuje takzvaných Pět Tibeťanů. Právě pravidelný pohyb považuje za jednu z nejdůležitějších věcí, které jí pomáhají zůstat aktivní.
Nejde přitom pouze o touhu vypadat mladší.
Herečka otevřeně přiznává, že největší obavu nemá z vrásek ani ze šedin. Mnohem více ji zajímá, zda jí bude sloužit tělo. Jak sama vysvětlila, právě fyzická kondice by ji mohla v určitém věku začít omezovat v tom, co chce dělat.
A to je pro ženu, která stále pracuje, pochopitelné.
Freimanová se ani po sedmdesátce nestáhla do ústraní. Objevuje se v divadle a její kariéra pokračuje. Její odchod ze seriálu ZOO například nebyl podle jejích slov žádným dramatickým vyhazovem ani náhlým rozhodnutím. Už od začátku bylo domluveno, že v seriálu stráví dvě sezony.
Vedle práce je pro ni samozřejmě důležitá také rodina.
Herečka má dvě dcery, Terezu a Markétu, a je také babičkou malé Elly. Právě s vnučkou si užívá společné procházky a návštěvy divadla. Ella navíc miluje svět fantazie a hry „jako“, takže se svou babičkou má rozhodně o zábavu postaráno.
Její rodinný život však nebyl vždy jednoduchý. Zatímco se starší dcerou Terezou má podle dostupných informací velmi blízký vztah, s mladší Markétou prožila složitější období. Markéta neměla ráda pozornost, kterou přinášela matčina popularita, a nakonec odešla studovat do Anglie.
I v tomto směru se ale zdá, že čas přinesl větší klid.
A možná právě to je charakteristické pro celou životní cestu Veroniky Freimanové.
Některé věci přišly později, než si představovala. Některé vztahy skončily bolestivě. Některé životní kapitoly se musely uzavřít. Přesto dnes působí, jako by se na minulost dokázala dívat s nadhledem.
Věk pro ni není důvodem přestat plánovat.
Naopak.
Ve svých sedmdesáti letech stále pracuje, cvičí, věnuje se rodině a žije po boku muže, kterého potkala až po padesátce. A právě poslední detail jejího příběhu možná nejlépe vysvětluje, proč dnes působí tak spokojeně.
Veronika Freimanová totiž svou životní lásku nenašla v mládí. Potkala ji až po padesátce, a to dokonce až při druhém setkání s mužem, kterého poznala o deset let dříve. Když se jejich cesty znovu zkřížily, oba už byli volní. Z náhodného setkání se stal vztah, ze vztahu svatba a z manželství více než deset let společného života.
A právě v tom může být její největší tajemství.
Ne v kosmetice. Ne v přísné dietě. Ne v tom, že by se snažila zastavit čas.
Spíš v tom, že se mu jednoduše odmítá podřídit.
Veronika Freimanová v sedmdesáti letech stále hraje, miluje, cvičí, tráví čas s rodinou a užívá si životní etapu, která podle jejích vlastních slov může přinést věci, o kterých člověk ve dvaceti vůbec nesnil.
A možná právě proto na ni její sedmdesátka nepůsobí jako konec jedné kapitoly.
Spíš jako začátek další.
