Ornella Koktová se do českého showbyznysu dostala velmi mladá a její život byl od samého začátku pod drobnohledem veřejnosti. Ještě před dvacátými narozeninami se o ní psalo téměř každý den, řešil se její vztah s Josefem Koktou, těhotenství i rodinné poměry. Jenže zatímco veřejnost sledovala především milostný příběh, za zavřenými dveřmi se odehrávalo něco mnohem složitějšího.
Napětí mezi Ornellou a její matkou Monikou Binias postupně přerostlo v otevřený konflikt.
A nakonec přišlo úplné přerušení kontaktu.
Pro Ornellu to přitom nebylo jednoduché rozhodnutí. Vztah mezi matkou a dcerou bývá jedním z nejsilnějších rodinných pout. Když se ale dlouhodobě hromadí spory, mohou přijít chvíle, kdy už člověk neví, jak vztah zachránit.
Ornella později přiznala, že svou matku neviděla celé roky. V jednom z rozhovorů dokonce uvedla, že od ní nepřišla ani zpráva při narození jejích dětí.
A právě narození dětí mělo být okamžikem, kdy by se mnohé mohlo změnit.
Nestalo se.
Ornella se mezitím stala trojnásobnou maminkou. S Josefem Koktou má syny Quentina a Svena a dceru Lilianne. Rodina se postupně rozrostla a její život se začal točit především kolem dětí, práce a domácnosti.
Jenže jeden člověk v tomto obrazu stále chyběl.
Její vlastní matka.
Ornella přitom nikdy netvrdila, že by jí bylo jedno, že děti nemají babičku z její strany. Naopak. Už dříve otevřeně říkala, že jí chybí možnost mít pro děti dalšího blízkého člověka, který by je občas pohlídal nebo s nimi jednoduše trávil čas.
To je možná jedna z nejbolestivějších částí celého příběhu.
Protože když se narodí dítě, rodič často začne přemýšlet nejen o sobě, ale také o vlastní rodině.
Najednou člověk vidí své děti a vzpomíná na vlastní dětství.
Přemýšlí, co jim chce předat.
A někdy si uvědomí také to, co mu samotnému chybělo.
U Ornelly se právě v této době začal stále více ukazovat rozdíl mezi tím, co měla ona, a tím, co chtěla vytvořit pro své děti.
Chtěla rodinu, ve které budou děti cítit bezpečí.
Chtěla být matkou, která bude přítomná.
A zároveň si musela poradit s tím, že sama neměla jednoduchý vztah se svou vlastní matkou.
Její dětství podle jejích pozdějších slov nebylo vždy jednoduché. Když se o něm rozpovídala, vzpomínala na prostředí, ve kterém se pohybovala mezi lidmi známými z médií a podnikatelského světa. Navštěvovala například mezinárodní školu a už v mladém věku se setkávala s rodinami známých českých osobností.
Jenže skutečné problémy přišly později.
Když Ornella v devatenácti letech otěhotněla, její život se během krátké doby změnil. Sama zpětně přiznala, že tehdy byla velmi mladá, studovala, bydlela u rodičů a vůbec netušila, co všechno ji čeká.
Současně se dostala do obrovského zájmu médií.
Najednou se řešilo její těhotenství, vztah s Josefem Koktou a také rozdíl jejich věku.
Ornella tehdy zažívala velmi náročné období. Později uvedla, že tlak médií byl psychicky vyčerpávající a že byla v mnoha věcech nezkušená. Lidé jí psali, že je zlatokopka, a její soukromý život se stal veřejným tématem.
Přesto se rozhodla pokračovat.
Narodil se její první syn Quentin.
A právě tehdy mohla rodina dostat novou šanci.
Mohla přijít babička.
Mohlo se začít znovu.
Jenže podle Ornelly se nic takového nestalo.
Kontakt s matkou se přerušil.
A čas plynul.
Rok.
Dva roky.
Tři.
Mezitím přišly další děti.
Když se narodil Sven, Ornella podle svých slov od matky žádnou gratulaci nedostala. Stejně tomu bylo i po narození dcery Lilianne.
Pro mladou matku to muselo být zvláštní.
Její vlastní děti rostly.
Zažívaly první úsměvy, první krůčky, první narozeniny.
A člověk, který by teoreticky měl být jejich babičkou, zůstával mimo jejich život.
Přesto se Ornella snažila svou rodinu budovat dál.
S Josefem Koktou se nakonec vzali a postupně vytvořili domácnost, ve které vyrůstaly jejich tři děti.
Jejich život ale rozhodně nebyl bez problémů.
Prošli finančními komplikacemi, stěhováním i dalšími náročnými situacemi. Ornella zároveň od roku 2017 výrazně pracovala a postupně se stala osobou, která rodinu také finančně zabezpečovala.
A právě práce jí možná pomáhala soustředit se na budoucnost.
Neměla čas neustále přemýšlet o tom, co se stalo.
Měla děti.
Měla manžela.
Měla práci.
A měla vlastní život.
Její vztah s matkou se však čas od času znovu objevil v médiích.
A pokaždé se otevřela stará rána.
Ornella se snažila vysvětlit, že nechce své matce poskytovat mediální prostor. V jednom z pozdějších rozhovorů dokonce uvedla, že otázky týkající se Moniky Binias patří mezi ty, které jí vadí nejvíce.
To je pochopitelné.
Když se člověk s někým roky nestýká, neznamená to automaticky, že na něj přestal myslet.
Někdy právě naopak.
Ticho může být mnohem těžší než hádka.
Protože hádka má začátek a konec.
Ticho může trvat roky.
A přesně tak to bylo i zde.
Ornella se mezitím snažila být jinou matkou, než jakou sama v některých chvílích potřebovala.
Její děti mají být součástí jejího každodenního života.
Právě proto také veřejně mluvila o tom, že jí nevadí být s dětmi doma, ale současně potřebuje pracovat a mít vlastní aktivity. Už dříve vysvětlovala, že jí nestačí pouze role maminky a že jí vyhovuje spojovat rodinný život s prací.
Možná i to je důvod, proč se z ní postupně stala velmi samostatná žena.
Nespoléhala na rodiče.
Nespoléhala na pomoc babičky.
Vychovávala děti a současně budovala vlastní pracovní život.
A pak přišel okamžik, kdy se po několika letech ozvala její matka.
Ne kvůli narození vnoučete.
Ne kvůli oslavě.
Ale kvůli zdravotním problémům.
Ornella se podle tehdejšího rozhovoru dozvěděla, že její matka byla ve vážném stavu v nemocnici. Teprve poté po více než třech letech přišla zpráva od Moniky.
Člověk by možná očekával, že právě taková situace všechno změní.
Že po letech hádek přijde usmíření.
Že nemoc překryje staré konflikty.
Jenže ani tentokrát to nebylo tak jednoduché.
Ornella popsala, že komunikace se opět rychle dostala do hádavých kolejí. Podle jejích slov se matka začala vracet k problémům a rozhovor se nakonec opět uzavřel.
A kontakt znovu skončil.
Ticho se vrátilo.
Mezitím Ornella dál žila svůj život.
Její děti rostly.
Quentin dospíval.
Sven a Lilianne byli stále malí.
A rodina se snažila fungovat po svém.
Přišly také chvíle, kdy Ornella o svém vztahu s matkou nemluvila vůbec. Chtěla téma uzavřít a soustředit se na vlastní domácnost.
Jenže minulost se nedá úplně vymazat.
Zvlášť když ji připomínají vlastní děti.
Každé narozeniny.
Každé Vánoce.
Každá rodinná fotografie.
V takových chvílích si člověk může uvědomit, že některé věci už nejdou vrátit.
Přesto se Ornella podle všeho rozhodla, že nebude své děti zatěžovat konfliktem mezi dospělými.
Chce, aby měly svůj vlastní vztah k rodině.
A hlavně aby věděly, že jsou milované.
Její příběh tak není pouze o hádce mezi matkou a dcerou.
Je také o tom, jak se člověk snaží přerušit určitý rodinný vzorec.
Ona sama prožila komplikované období.
Její vztah s matkou se rozpadl.
Ale jako rodič chce vytvořit něco jiného.
Něco stabilnějšího.
Něco, co její děti nebudou muset jednou řešit.
Až úplně na konci se však ukázalo, jak dlouhé jejich odloučení skutečně bylo.
Ornella Koktová tehdy uvedla, že svou matku neviděla už sedm let. A co bylo pro ni možná ještě bolestivější – Monika Binias jí podle jejích slov nenapsala ani po narození jejích dětí.
Sedm let.
Sedm let bez společných návštěv.
Bez běžných rodinných setkání.
Bez babičky, která by přišla za vnoučaty.
A přesto Ornella pokračovala dál.
Vybudovala vlastní rodinu, vychovala tři děti a vytvořila si život, který už nestál na vztahu s její matkou.
Pozdější události ukázaly, že ani další kontakt po letech nedokázal staré problémy jednoduše vymazat.
A právě to je možná nejsilnější část celého příběhu: někdy nestačí, aby uplynul čas. K usmíření musí být připraveni oba.
Ornella se mezitím rozhodla jít vlastní cestou.
Nezapomenout na minulost.
Ale nenechat ji určovat budoucnost.
A především vytvořit pro své děti rodinu, ve které budou vědět, že na ně někdo vždycky bude čekat.
