Jan Kanyza patří k českým hercům, jejichž tvář si diváci pamatují celé desítky let. Objevoval se ve filmech, seriálech i dabingu a jeho hlas znají i ti, kteří možná netuší, jak vypadá. Přestože měl za sebou dlouhou a úspěšnou kariéru, v posledních letech se jeho život začal ubírat úplně jiným směrem.
A právě jedno jeho rozhodnutí překvapilo možná více než jakákoli nová filmová role.
Kanyza totiž herectví definitivně uzavřel. Nešlo o krátkou pauzu, zdravotní přestávku ani o čekání na správnou nabídku. Sám otevřeně řekl, že je konec. O roli už podle svých slov nestojí a návrat na filmové či televizní obrazovky pro něj není tématem.
Proč?
Odpověď je mnohem osobnější, než by se mohlo na první pohled zdát.
Jan Kanyza o svém rozhodnutí promluvil v podcastu Boomer Talk s Milošem Pokorným. V rozhovoru se ohlédl za hereckou kariérou, zavzpomínal na natáčení, mluvil o Francii, technologiích i své druhé velké vášni – malování.
Kanyza se narodil v roce 1947 a herecké vzdělání získal na pražské DAMU. Postupně se stal známou tváří české filmové a televizní scény. Vedle herectví se však věnoval také výtvarnému umění a jeho obrazy byly vystavovány nejen v Česku, ale také v zahraničí.
Právě malování dnes v jeho životě zaujímá mnohem větší prostor.
Když se ho moderátor zeptal, zda lze říci, že hereckou kariéru uzavřel, odpověď byla překvapivě jednoznačná. Kanyza v podstatě žádný prostor pro pochybnosti nenechal.
Pro něj je jednoduše zavřeno.
A přestože by člověk mohl čekat smutek nebo nostalgii, herec o svém rozhodnutí mluvil téměř s úlevou. Přiznal, že někdy sám nechápe, jak dlouho dokázal v hereckém prostředí vydržet.
Právě slovo „úleva“ je přitom v jeho případě velmi důležité.
Kanyza neříká, že by své minulosti litoval. Neříká ani, že všechno, co během kariéry natočil, bylo špatně. Spíš má pocit, že přišel okamžik, kdy už nechce svůj čas rozdělovat mezi něco, co ho přestalo naplňovat, a činnost, která mu naopak přináší radost.
A tou je dnes malování.
Herec vysvětlil, že už má větší část života za sebou než před sebou. Právě proto podle něj člověk začne na svůj čas pohlížet jinak. To, co kdysi možná přijímal jako samozřejmost, už nemusí být ochoten dělat jen proto, že se to od něj očekává.
Kanyzu podle jeho vlastních slov současná podoba filmového a televizního průmyslu příliš nezajímá. Má pocit, že vzniká stále více produkce, která funguje téměř jako pásová výroba. A právě to je něco, co ho přestalo přitahovat.
Neznamená to ale, že by chtěl kritizovat úplně všechno nové.
Spíš se rozhodl, že už u toho jednoduše nechce být.
Jeho odchod od herectví navíc nebyl žádným náhlým impulzem. Přemýšlel o něm delší dobu. Už přibližně před dvěma lety se o svém rozhodnutí někde zmínil. Z této poznámky však média postupně udělala mnohem větší oznámení – jako by právě tehdy měla přijít oficiální derniéra.
Kanyza ale žádnou velkou veřejnou rozlučku plánovat nechtěl.
Proč by také měl?
Podle něj není důvod každému vysvětlovat, co člověk právě dělá se svým životem.
A možná právě v tom je jeho současný přístup nejlépe vidět. Nechce dělat velká prohlášení. Nechce se předvádět. Nechce se vracet jen proto, aby se o jeho návratu psalo.
Chce malovat.
Jeho vztah k herectví však rozhodně nebyl vždy tak chladný. V minulosti si užil i chvíle, které by mu mohl závidět téměř každý herec.
Jednou z nich bylo například natáčení filmu Rukojmí z Bella Vista, které vznikalo na Kubě. Příběh se sice měl odehrávat v jiné části světa, ale natáčení se nakonec přesunulo do spřátelené karibské země.
Kanyza na Kubě strávil přibližně šest týdnů, přičemž samotnému filmování věnoval pouze několik dní. S nadsázkou proto vzpomínal, že šlo spíše o nádhernou dovolenou než o klasické natáčení.
Právě v souvislosti s touto rolí se také objevila přezdívka, která se s jeho jménem časem spojila.
Robert Redford.
Kanyza totiž v určitém období změnil vzhled, odbarvil si vlasy a nechal si narůst knír. Jeho kamarád, malíř Antonín Sládek, tehdy přišel s označením „Redford pro chudé“. Později se tato věta dostala mezi novináře a začala žít vlastním životem.
Kanyza se tomu dnes směje.
A jeho vlastní komentář je přesně tak ironický, jak by člověk od něj očekával. Řekl, že kdyby byl Robertem Redfordem, pravděpodobně by ho za takové přirovnání žaloval – a podle Kanyzy by spor vyhrál.
Tahle nadsázka zároveň ukazuje, že ani při vzpomínání na minulost se nechce brát příliš vážně.
Mnohem důležitější než podobnost s hollywoodskou hvězdou je pro něj samotná práce.
Kanyza také přiznal, že kdyby měl zpětně hodnotit svou hereckou kariéru, většinu toho, co natočil, by nejraději vyhodil. To je možná jedna z nejupřímnějších vět, které od něj v posledních letech zazněly.
Neznamená to, že by všechny své role považoval za bezcenné. Spíš má velmi vysoké nároky na film.
Má rád především příběh.
A právě ten podle něj rozhoduje o tom, zda má film skutečnou hodnotu. Slavná tvář může přivést diváky do kina, dobrý režisér může příběh správně vyprávět, ale bez samotného příběhu podle Kanyzy film ztrácí podstatu.
Tento názor vysvětluje také jeho odstup od části současné tvorby.
Kanyza přitom nezmizel ze světa umění. Naopak.
Jen vyměnil kameru za plátno.
Malování se pro něj stalo činností, které může věnovat tolik času, kolik potřebuje. Nemá pevný pracovní rozvrh a k některým obrazům se vrací dokonce po letech. Některé nechává odpočívat a čeká, až sám přijde na to, co jim ještě chybí.
V připravované výstavě v Ostravě měl představit svou tvorbu veřejnosti. Jeho obrazy se přitom v minulosti objevily i v zahraničí.
A právě tady se skrývá největší překvapení celého jeho rozhodnutí.
Jan Kanyza totiž neodchází od umění.
Odchází pouze od toho druhu umění, který už ho nenaplňuje.
Herecké dveře za sebou zavřel definitivně, ale místo aby se stáhl do ústraní, začal ještě intenzivněji věnovat tomu, co si podle svých slov skutečně užívá.
Malování.
Nečeká na telefon od režiséra. Nečeká na scénář. Nečeká na nabídku, která by ho přesvědčila k návratu.
A dokonce ani případná zajímavá role podle všeho jeho rozhodnutí nezmění.
Po desítkách let před kamerou si totiž dovolil něco, co si mnoho lidí dopřeje až příliš pozdě: říct jednoduše ne tomu, co už nechce, a svůj čas věnovat tomu, co ho opravdu zajímá.
Jan Kanyza tedy nezmizel.
Jen změnil scénu.
Místo filmového plátna má před sebou plátno malířské. A podle všeho mu tato nová etapa vyhovuje mnohem víc.
