Odchod Vladimíra Párala vyvolal v českém kulturním prostředí silné emoce. Slavný spisovatel, jehož jméno si několik generací spojovalo s romány plnými mezilidských vztahů, společenských stereotypů, lásky, touhy i provokativních témat, zemřel ve věku, kterého se už jen málokdo dožil. Jeho příběh se však neuzavřel okamžikem, kdy naposledy vydechl. Pozornost veřejnosti brzy přitáhlo především rozhodnutí jeho nejbližších týkající se posledního rozloučení.
Ještě krátce předtím přitom nic nenasvědčovalo tomu, že jeho odchod přijde právě v tak symbolickou chvíli. Páral měl slavit narozeniny. Lidé, kteří ho znali, se na setkání připravovali. Jeho přítel Jaroslav Beneš měl dokonce nakoupené víno a občerstvení a počítal s tím, že za spisovatelem přijde. Místo narozeninového setkání však přišla telefonická zpráva, která všechno změnila.
Vladimír Páral zemřel v nemocnici v Chebu. Zprávu o jeho odchodu potvrdil právě Jaroslav Beneš, který patřil k jeho blízkým přátelům. Ještě přibližně dva týdny před smrtí spolu hovořili. A podle Benešových vzpomínek Páral navzdory vysokému věku stále působil duševně svěže. Dokázal dlouze hovořit, zajímal se o svět kolem sebe a jeho pověstný smysl pro humor ho neopouštěl.
Poslední roky jeho života však byly mnohem klidnější než období, kdy patřil mezi nejvýraznější české literární osobnosti. Po úrazu, který utrpěl při pádu, se pohyboval s chodítkem. Přesto podle lidí z jeho okolí neztrácel chuť komunikovat ani zájem o témata, která ho provázela prakticky celý život.
Páral byl totiž spisovatelem, který se nikdy příliš nesnažil zapadnout. Jeho knihy dokázaly čtenáře pobavit, provokovat i přimět k zamyšlení. Zajímal se o vztahy mezi lidmi, jejich touhy, slabosti, každodenní stereotypy i rozdíl mezi tím, co člověk ukazuje navenek, a tím, co skutečně prožívá uvnitř.
Právě proto jeho tvorba tolik rezonovala. Jeho romány nebyly jen příběhy jednotlivých postav. Často fungovaly jako určitý experiment. Autor své hrdiny stavěl do různých situací a sledoval, jak se mění jejich chování, když se střetnou s láskou, rutinou, společenskými pravidly nebo vlastními touhami.
Mezi jeho nejznámější díla patří například Milenci a vrazi, Mladý muž a bílá velryba, Katapult, Soukromá vichřice nebo Playgirls. Některé jeho knihy se později dostaly také na filmové plátno a Páralovo jméno se díky tomu dostalo k ještě širšímu publiku.
Jeho literární minulost přitom nebyla jednoduchá. Páral patřil k autorům, kteří dokázali velmi přesně zachytit atmosféru své doby. Kritika konzumního způsobu života, stereotypů a společenských mechanismů byla v jeho dílech výrazná. Některé jeho knihy se proto staly nejen čtenářskými hity, ale také předmětem pozornosti tehdejšího režimu.
Páral navíc nepřestal zajímat ani v pozdějším věku. Jeho osobnost byla natolik výrazná, že lidé, kteří ho potkávali například v Mariánských Lázních, si ho dobře pamatovali. Nebyl typem člověka, který by se snažil zmizet v davu. Elegantní vzhled, osobitý styl a charakteristické vystupování z něj dělaly nepřehlédnutelnou postavu.
A právě proto se očekávalo, že také jeho poslední rozloučení bude výrazné.
Jenže první informace byly úplně jiné.
Rodina se totiž rozhodla, že se nebude konat klasický veřejný pohřeb. Rozloučení mělo proběhnout v soukromí, v úzkém rodinném kruhu, doma. Blízcí si přáli především klid, vzpomínky a čas bez pozornosti médií. Podle Páralova přítele Jaroslava Beneše si to tak přála jeho dlouholetá partnerka Běla.
Toto rozhodnutí působilo vzhledem k velikosti Páralova jména překvapivě. Člověk, jehož knihy kdysi vytvářely dlouhé fronty před knihkupectvími, se měl se světem rozloučit bez velkého veřejného obřadu.
Vznikl tak zvláštní kontrast. Na jedné straně spisovatel, kterého znaly statisíce čtenářů. Na druhé straně poslední chvíle, které měly patřit pouze několika nejbližším lidem.
A možná právě v tom byla určitá symbolika jeho života. Páral celý život psal o rozdílu mezi veřejným obrazem člověka a jeho soukromím. O tom, co lidé vidí, a o tom, co se odehrává za zavřenými dveřmi. A najednou se přesně tento motiv objevil i na konci jeho vlastního příběhu.
Jeho partnerka Běla přitom nebyla někým, kdo se v jeho životě objevil na poslední chvíli. Po jeho boku strávila přibližně tři desetiletí. Pro Párala byla dlouhodobou oporou a podle jeho přátel se o něj v posledních letech starala.
V době, kdy už spisovatel žil mnohem klidněji, se jeho svět zúžil především na domov, nejbližší lidi a vzpomínky. Přesto zůstával duševně aktivní. Jeho přítel vzpomínal, že při posledním setkání byl Páral stále velmi dobře orientovaný a rád mluvil o tématech, která ho provázela celý život.
Mohlo se tedy zdát, že poslední kapitola bude skutečně velmi soukromá. Bez davů, bez velkých proslovů, bez známých tváří z filmů natočených podle jeho knih.
Jenže právě tady přišel obrat.
Rodina nakonec své původní rozhodnutí částečně změnila. Přestože klasický pohřeb v původně zamýšlené podobě nebyl v plánu, pozůstalí později svolili k veřejnému smutečnímu obřadu. Ten se uskutečnil 19. srpna v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Mariánských Lázních. Dorazila přibližně stovka lidí a vzniklo také pietní místo, kde se mohli s významným spisovatelem rozloučit i další lidé.
A právě to je nejzajímavější na celém příběhu. Rozloučení, které mělo zůstat pouze doma a v úzkém rodinném kruhu, se nakonec přece jen otevřelo veřejnosti. V kostele se sešli lidé, kteří Párala znali osobně, i ti, pro které byl především autorem knih, které četli po desetiletí. Mezi přítomnými byl například básník a publicista Ivo Šmoldas, který vzpomínal na obrovský zájem čtenářů o Páralovy knihy a dlouhé fronty před knihkupectvími.
Na rakvi dominoval zarámovaný černobílý portrét. Vedle ní byly položeny smuteční věnce. Partnerka Běla, která s Páralem prožila zhruba třicet let, seděla mezi pozůstalými.
A tak se poslední kapitola života Vladimíra Párala nakonec odehrála jinak, než se původně očekávalo.
Nejdříve měl zůstat doma, obklopen pouze těmi, kteří ho znali nejblíže. Nakonec se s ním přišla rozloučit přibližně stovka lidí. Nebyla to však velkolepá podívaná. Spíše tiché setkání lidí, kteří si chtěli připomenout muže, jehož knihy dokázaly po desetiletí vyvolávat emoce, diskuse i kontroverze.
Možná je příznačné, že i samotné poslední rozloučení připomínalo jeho tvorbu: nejprve očekávání, potom změna pravidel a nakonec odhalení, které přišlo až na samotném konci.
Vladimír Páral tak nezanechal jen knihy. Zanechal po sobě také otázky, vzpomínky a příběhy, které se budou ke čtenářům vracet ještě dlouho. A jeho poslední přání, které se objevilo i na parte, znělo téměř jako shrnutí celého jeho života: „Není smyslem života ulovit bílou velrybu, ale lovit.“
