Jan Hraběta patří k hercům, jejichž tvář dokáže vyvolat úsměv téměř okamžitě. Pro mnoho diváků je spojený především s Divadlem Járy Cimrmana, s nezaměnitelným humorem a postavami, které se zapsaly do české kulturní paměti. Jenže za jeho veselým vystupováním se ukrývá příběh, který má k lehkosti komediálního jeviště velmi daleko.
Když se dnes řekne Jan Hraběta, málokdo si okamžitě představí dítě, které své desáté narozeniny strávilo v domácím vězení. Přitom právě tento zážitek patří k nejhlubším vzpomínkám jeho života.
Herec o své minulosti promluvil v pořadu 13. komnata. A postupně odhalil, že jeho dětství bylo poznamenáno událostmi, kterým tehdy jako dítě nemohl úplně rozumět. Jeho rodina přitom původně žila velmi dobře. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se jejich život měl během krátké doby převrátit vzhůru nohama.
Hraběta se narodil do finančně zajištěné rodiny. Jeho otec pracoval v podniku spojeném s Tomášem Baťou. Jenže přišlo znárodnění a s ním změny, které zasáhly celou rodinu.
Pro děti to zpočátku podle Hraběty znamenalo především stěhování. Rodina musela opustit Zlín a přestěhovala se do Prahy. Otec si našel práci ve farmaceutické firmě a zdálo se, že se situace postupně uklidňuje. Ve Vršovicích měli pěkný byt a rodina se snažila začít znovu.
Pak ale přišla chvíle, která změnila úplně všechno.
Hrabětův otec měl obchodní kontakty ve Švýcarsku. Komunistické úřady ho společně s dalšími lidmi obvinily ze špionáže pro Spojené státy. Pro rodinu, která už jednou přišla o část svého předchozího života, to znamenalo další a mnohem tvrdší úder.
Otec se začal skrývat.
Pro malého Jana to muselo být těžko pochopitelné. Dítě vidí především to, že dospělí kolem něj najednou šeptají, něco řeší a doma se dějí podivné věci. Nezná všechny souvislosti. Neví, proč se někdo skrývá. Neví, co bude zítra.
A potom přišel jeho desátý narozeninový den.
Místo oslavy, kterou by si dítě v takovém věku představovalo, přišli do domu muži, kteří tam nezůstali jen několik hodin. Podle Hrabětova vyprávění u rodiny dokonce celý týden bydleli dva příslušníci.
Každodenní život se najednou změnil v něco, co připomínalo scénář z filmu.
Dva cizí muži byli přímo v domácnosti. Jeden z nich měl podle Hraběty zájem o obrazy a umění a působil přívětivěji. Druhý byl podle hercovy vzpomínky mnohem typičtějším představitelem tehdejší moci.
Pro malého chlapce to znamenalo něco velmi konkrétního: nemohl jednoduše žít svůj běžný život.
Bylo to domácí vězení pro něj, jeho matku i bratra. Muži odcházeli především ráno pro mléko a pečivo a potom se zase vraceli. Doma se odehrávalo čekání.
Čekání na otce.
A právě tento detail činí Hrabětovo vyprávění tak silným. Z dne, který měl patřit dětské radosti, se stala vzpomínka na strach, nejistotu a přítomnost lidí, kteří tam vůbec neměli být.
Rodina přitom ještě netušila, jak dlouhá cesta je čeká.
Hrabětův otec se nakonec kvůli své rodině přestal skrývat a vydal se úřadům. Následovaly dva roky čekání na verdikt. Rodina během té doby přišla o auto, byt i peníze. Z člověka, který měl předtím zajištěný život, se stal vězeň a později pracovník v důlním táboře.
Otec byl odsouzen k jedenácti letům.
Pro dítě je taková věta téměř nepředstavitelná. Jedenáct let znamená dobu delší, než kolik v té chvíli Jan Hraběta sám žil.
Rodina ho během této doby navštívila jen několikrát. Setkání trvala přibližně půl hodiny. Snažili se mu přivézt alespoň něco z domova. Podle Hrabětovy vzpomínky se někdy pašovala slivovice nebo špek.
Takové návštěvy se musely nesmazatelně zapsat do dětské paměti.
Jenže největší šok měl přijít později.
Po amnestii se Hrabětův otec konečně vrátil. Rodina čekala člověka, kterého znala předtím. Jenže ten už se nevrátil.
Vrátil se muž poznamenaný vězením a tvrdými podmínkami. Byl výrazně hubenější, přišel o zuby a podle synova svědectví měl zkušenost s fyzickým násilím. Pro rodinu tedy nezačalo jednoduché období návratem otce, ale novou etapou, během níž si všichni museli zvykat jeden na druhého.
Otec potom pracoval v kladenských dolech a držel se stranou. Nechtěl se zapojovat do veřejného života, nechodil na schůze ani průvody. Jako by se snažil být co nejméně viditelný.
Ani Jan Hraběta neměl kvůli rodinnému původu snadnou cestu.
Jeho kádrový posudek mu výrazně komplikoval možnosti. Přesto se nevzdal. Vyučil se elektromechanikem a po večerech studoval grafickou školu. Jeho cesta k divadlu tedy nezačala na prestižní umělecké škole, ale úplně jinak.
Pomohli mu kamarádi.
Dostal se do Divadla Na zábradlí, kde pracoval jako osvětlovač. Právě tam se začal přibližovat světu, který se později stal jeho životem. Společně s přáteli z divadelního provozu zkoušeli také hry Václava Havla.
A právě tato zdánlivě nenápadná kapitola jeho života nakonec otevřela dveře k něčemu, co by si snad tehdy nedokázal představit.
Hraběta se později dostal k Cimrmanům jako osvětlovač. Během práce ho Miloň Čepelka zaslechl, jak si zkouší monolog z Havlovy Zahradní slavnosti. Informace se dostala až k Zdeňku Svěrákovi.
A pak přišla nabídka.
Pokud by Hraběta přestal hrát v disidentském divadle, mohl by hrát s nimi.
Z osvětlovače se tak postupně stal herec. Z člověka, jehož rodinné okolnosti na začátku života stavěly před jednu překážku za druhou, se stal výrazný člen souboru, který si získal několik generací českých diváků.
Je na tom něco téměř neuvěřitelného.
Chlapec, jehož desáté narozeniny byly poznamenány domácím vězením, nakonec strávil desetiletí na jevišti a přinášel lidem smích.
Jeho život se přitom ani v pokročilém věku nezastavil. Ve svých 85 letech stále vystupoval s Divadlem Járy Cimrmana. Přiznával sice, že už má problémy s nohou, ale zároveň si zachoval svůj typický optimismus. Říká, že dokud může, chce chodit po světě rád.
A právě jeho dnešní pohled na život je možná největším překvapením celého příběhu.
Po tom všem, co jeho rodina prožila, by člověk mohl čekat hořkost, vztek nebo pocit promarněného života. Hraběta ale mluví jinak.
Má manželku, syna, vnuky a kde bydlet. A právě v tom podle něj spočívá skutečné bohatství.
Možná tedy největším odhalením není samotný příběh o mužích, kteří kdysi přišli do domu na jeho narozeniny. Není jím ani vězení jeho otce, ztráta majetku nebo cesta, kterou musel Hraběta absolvovat, aby se dostal k divadlu.
Největší překvapení přichází až úplně na konci.
Navzdory tomu všemu Jan Hraběta neztratil schopnost dívat se na život s optimismem. Z těžkého rodinného příběhu nevytvořil důvod k tomu, aby přestal mít rád svět.
A možná právě proto jeho smích na jevišti působí dodnes jinak.
Za veselým hercem totiž stojí člověk, který už v deseti letech poznal, jak rychle se může obyčejný život změnit. A přesto si z toho všeho odnesl jednu věc, kterou mu nikdo vzít nedokázal – schopnost jít dál.
