Mirek Topolánek patří k lidem, kteří nikdy neměli pověst člověka ustupujícího před překážkami. Bývalý český premiér je známý svou tvrdohlavostí, přímočarostí a schopností jít do konfliktu i ve chvíli, kdy by jiní raději ustoupili.
Tentokrát ale stojí před soupeřem, kterého nelze porazit politickým vyjednáváním ani silou argumentů.
Bojuje s rakovinou slinivky.
A přestože se dál snaží pracovat, chodit do posilovny, lyžovat a žít co nejaktivněji, přiznává, že léčba si vybírá svou daň. Chemoterapie změnila jeho každodenní život, přišel o desítky kilogramů a některé věci, které byly dříve samozřejmostí, jsou najednou mnohem složitější.
Přesto nechce, aby ho okolí litovalo.
Naopak.
Topolánek tvrdí, že lidé s rakovinou nepotřebují především soucit. Potřebují naději, že existuje cesta dál. Právě proto se rozhodl o své zkušenosti mluvit veřejně a upozorňovat také na problémy spojené s rakovinou slinivky.
Ráno cvičí, přestože podstupuje chemoterapii
Rozhovor pro Denník N vznikal ráno, krátce poté, co Topolánek strávil hodinu ve fitness centru.
Na první pohled by člověk možná vůbec nepoznal, že právě prochází náročnou onkologickou léčbou.
Jenže za jeho energií je obrovské úsilí.
Sám přiznává, že se samozřejmě necítí dobře. Přesto se snaží aktivizovat právě ve chvíli, kdy mu není dobře. Pohyb se pro něj stal jedním ze způsobů, jak si zachovat běžný rytmus života.
Nechce sedět doma a čekat, co přijde.
Chce pracovat.
Chce sportovat.
Chce se setkávat s lidmi.
A především chce zůstat sám sebou.
Právě tento přístup označuje jako určitou valašskou urputnost.
Je to vlastnost, která ho podle jeho slov provázela už v politice i podnikání. Když je všechno v pořádku, může být člověk pohodlný. Jakmile ale přijde skutečný problém, začne bojovat.
A teď má před sebou boj, který je mnohem osobnější než kterýkoli politický souboj.
Za jediný rok zmizelo třicet kilogramů
Jedním z nejvýraznějších důsledků nemoci je jeho váhový úbytek.
Topolánek v rozhovoru popsal, že po zánětu slinivky v lednu 2023 ztratil 22 kilogramů. Po operaci následovalo dalších osm kilogramů.
Celkem tedy přišel o přibližně třicet kilogramů.
Dnes váží kolem osmdesáti kilogramů.
Pro člověka jeho věku je to výrazná změna.
A Topolánek o ní mluví s typickým nadhledem.
Vtipkuje, že při stejné výšce jde o jeho váhu z období dospívání.
Jenže to, co může na první pohled znít jako žert, ve skutečnosti ukazuje, jak výrazně nemoc zasáhla jeho tělo.
Po operaci totiž člověk nemůže jednoduše pokračovat v tréninku tam, kde skončil.
Ztrácí svaly.
Slábne.
A návrat k fyzické kondici může trvat velmi dlouho.
Topolánek přirovnává tento proces ke sportovnímu zápasu.
Fiftýn po fiftýnu.
Míč po míči.
Den po dni.
Nečeká rychlý návrat do normálu.
Ví, že bude muset začít prakticky znovu.
Chemoterapie změnila celý jeho život
Jeho léčba však nekončí pouze u operace.
Topolánek podstupuje chemoterapii.
V době rozhovoru měl za sebou devět cyklů a čekaly ho ještě další tři. Plánoval, že léčebnou sérii dokončí po Velikonocích.
To znamená dlouhé měsíce, během kterých se jeho život řídí také podle léčby.
Chemoterapie přináší únavu a další obtíže.
Přesto se snaží zachovat si co nejvíce ze svého původního režimu.
A právě v tom vidí způsob, jak se s nemocí vyrovnávat.
Neodděluje totiž „smíření“ s nemocí a „boj“ proti ní.
Podle něj se s rakovinou vyrovnává právě tím, že proti ní bojuje.
Pracuje.
Cvičí.
Žije.
A snaží se pokračovat v aktivitách, které měl rád před nemocí.
Nechce, aby se na pacienty dívali jen se soucitem
Jedna z nejsilnějších částí jeho výpovědi se týká přístupu společnosti k lidem s rakovinou slinivky.
Topolánek upozorňuje, že vysoká úmrtnost tohoto onemocnění vytváří kolem diagnózy zvláštní atmosféru.
Lidé mohou mít pocit, že když někdo dostane tuto diagnózu, není už příliš co dělat.
Právě proti tomu se snaží vystupovat.
Podle něj pacienti nechtějí především soucit.
Chtějí naději.
Chtějí vědět, že existuje možnost léčby.
A chtějí vidět, že se někdo snaží hledat další řešení.
I proto se Topolánek začal více zajímat o možnosti zlepšení péče a výzkumu.
Jeho vlastní zkušenost se tak postupně mění v něco, co může mít význam i pro další lidi.
Po chemoterapii chce znovu dělat všechno
Přestože léčba ještě není u konce, Topolánek už přemýšlí o tom, co bude potom.
A jeho plány rozhodně nejsou malé.
Až se jeho tělo začne zotavovat, chce se postupně vrátit k pohybu.
K posilovně.
K tenisu.
K lyžování.
A přidat chce také hokej, cyklistiku a golf.
Samozřejmě si uvědomuje, že návrat nebude okamžitý.
Po chemoterapii bude podle něj potřeba dlouhá regenerace.
Možná rok.
Možná dva.
Ale důležité je, že už nyní přemýšlí o budoucnosti.
Nejen o příští chemoterapii.
Nejen o dalším vyšetření.
Ale o životě, který přijde potom.
Rakovina ho přiměla změnit rutinu
Nemoc podle něj znamenala totální změnu života.
Změnily se jeho návyky.
Denní režim.
Fyzické možnosti.
A také vztah k času.
To, co bylo dříve automatické, najednou vyžaduje plánování a energii.
Po operaci nemohl sportovat jako dříve a musel sledovat, jak jeho tělo přichází o svalovou hmotu.
Přesto se nechce vzdát.
Snaží se postupovat krok za krokem.
Nečeká zázrak přes noc.
Ví, že návrat síly bude dlouhý.
Ale každý den, kdy dokáže něco udělat, pro něj znamená malý posun.
V pozadí zůstává otázka, kterou si klade každý
Topolánek je přitom velmi otevřený v jedné věci.
Rakovina člověka přinutí přemýšlet o smrti.
Ani člověk, který působí sebevědomě, tvrdě a odhodlaně, se tomuto tématu nemůže jednoduše vyhnout.
A právě tady jeho výpověď dostává úplně jiný rozměr.
Politik, který byl zvyklý rozhodovat a ovlivňovat události, najednou stojí před situací, kterou nemůže plně kontrolovat.
Může podstupovat léčbu.
Může cvičit.
Může dodržovat doporučení lékařů.
Může se snažit udržovat kondici.
Ale konečný výsledek ovlivnit nedokáže.
A právě tato nejistota je jednou z nejtěžších částí celé zkušenosti.
Přesto nechce žít ve strachu
Topolánek se však nechce nechat strachem ovládnout.
Jeho způsob obrany je aktivita.
Když je mu špatně, snaží se něco dělat.
Když zeslábne, snaží se znovu získat sílu.
Když přijde další léčba, přizpůsobí jí svůj režim.
A když se objeví možnost mluvit o problému veřejně, využije ji.
Ne proto, aby vyvolal lítost.
Ale aby upozornil na to, že pacienti potřebují především perspektivu.
Potřebují slyšet, že boj má smysl.
Největší odhalení přišlo až na konci
Celý rozhovor však dostává jiný význam ve chvíli, kdy Topolánek otevřeně mluví o svém strachu.
Jeho sebevědomé vystupování totiž může vytvářet dojem, že se ničeho nebojí.
Realita je jiná.
Strach podle něj k takové situaci jednoduše patří.
A člověk, který tvrdí, že ho vůbec nemá, nemusí podle Topolánka mluvit pravdu.
Právě tato věta patří k nejsilnějším momentům jeho výpovědi.
„Kdo říká, že nemá strach ze smrti, lže nebo je blázen,“ uvedl Topolánek v rozhovoru pro Denník N.
A tím možná popsal svou situaci přesněji než jakýmkoli jiným vyjádřením.
Ano, bojuje.
Ano, chodí cvičit.
Ano, plánuje návrat ke sportu.
Ano, přemýšlí o budoucnosti.
Ale zároveň ví, že nemoc přinesla něco, co nejde jednoduše vytěsnit.
Strach ze smrti.
A přesto právě proti němu každý den bojuje po svém.
Ne útěkem.
Ne předstíráním, že se nic neděje.
Ale tím, že vstane, jde cvičit, pracuje a snaží se žít dál.
A možná právě v tom je jeho největší síla.
