Když se dnes řekne Yvetta Simonová, mnoha lidem se vybaví především sametový hlas, elegantní vystupování a písně, které se staly součástí československé hudební historie. Jen málokdo by ale při pohledu na tuto legendární zpěvačku čekal, jak neuvěřitelně dlouhou cestu má za sebou. V době, kdy už většina jejích vrstevníků dávno odešla do důchodu, ona stále dokázala stát před publikem a zpívat.
Její život přitom nebyl zdaleka jen o hudbě. Za úspěšnou kariérou se ukrývaly vztahy, rozchody, rodinné starosti, zdravotní překážky i několik mužů, kteří v jejím životě sehráli důležitou roli.
A možná právě její neuvěřitelná energie je na celém příběhu nejpřekvapivější.
Yvetta Simonová se narodila v roce 1928 a její život zasáhl několik naprosto odlišných období české historie. Pamatuje dobu první republiky i pozdější zásadní společenské změny. Dokonce si vybavuje pohřeb prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Přesto se ani ve vysokém věku necítila jako někdo, kdo už nemá světu co nabídnout.
Naopak.
Ještě v pětadevadesáti letech vystupovala a podle vlastních slov neměla pocit, že by jí ujížděl vlak. Každý den se snažila udržovat nejen tělo, ale také hlas. Právě pravidelné hlasové cvičení pro ni bylo samozřejmostí. A to přesto, že za sebou měla dvě operace hlasivek.
Její přístup k životu byl přitom velmi specifický. Vždy si dávala pozor na hlas a nechovala se k němu jako k něčemu samozřejmému. Vyhýbala se například velmi studeným nápojům a zmrzlině, protože se obávala, že by mohla ochraptět.
Hudba pro ni totiž nebyla jen zaměstnáním.
Byla součástí jejího života.
A právě díky hudbě se dostala k lidem a příležitostem, o kterých by se jí možná nikdy nesnilo. Jedním z nejzajímavějších momentů její kariéry byla spolupráce s legendárním Janem Werichem. Právě on měl podle dostupných informací vymyslet její umělecké jméno Yvetta Simonová.
Velkou kapitolu její kariéry pak představovala spolupráce s Milanem Chladilem.
Jejich dvojice se stala jednou z nejznámějších pěveckých dvojic své doby. Společně nazpívali řadu oblíbených písní a vystupovali před obrovským publikem. Jejich spolupráce byla podle Simonové plná energie a pracovního nasazení.
Lidé je přitom často vnímali jako dokonale sehraný pár.
A právě tady vznikala jedna z nejčastějších otázek.
Byli spolu i mimo jeviště?
Odpověď Yvetty Simonové byla překvapivě jednoznačná.
Nikdy se podle ní neměli stát manželi. Dokonce s odstupem času poznamenala, že kdyby byli manželé, byl by to podle ní „hrozný život“. Její slova ukazují, že dokázala velmi dobře oddělit pracovní partnerství od soukromého života.
Přesto právě Chladil patřil k mužům, kteří se v jejím profesním životě objevovali nejvýrazněji.
A nebyl jediným mužem, který sehrál v jejím životě důležitou roli.
Yvetta Simonová byla dvakrát vdaná. První manželství uzavřela s Františkem Spurným, ředitelem a hudebním manažerem Lucerny. Manželství však nevydrželo. Jedním z důvodů měla být také její obrovská pracovní vytíženost. Z tohoto vztahu pochází její syn Tomáš.
Ani druhé manželství však nebylo poslední kapitolou jejího milostného života.
Jejím druhým manželem se stal hudební skladatel Jaromír Vomáčka. Také tento vztah nakonec skončil. Pro Simonovou však měla přijít ještě jedna významná láska.
A právě tato část jejího osobního života bývá možná nejméně známá.
Po dvou manželstvích našla Yvetta Simonová štěstí po boku dirigenta Karla Vlacha. Jejich vztah trval dlouhé roky a právě Vlach se stal mužem, se kterým zůstala až do jeho smrti v roce 1986.
Tím se její soukromý příběh výrazně liší od obrazu, který si o ní mohla vytvořit veřejnost. Na pódiu působila vždy elegantně, optimisticky a sebejistě. Za oponou však prožívala vztahy, které nebyly vždy jednoduché a které postupně utvářely její život.
Vedle osobních vztahů se samozřejmě dál rozvíjela její kariéra.
Mezi její známé písně patří například My dva a čas, Děti z Pirea, Já jsem zamilovaná nebo Je po dešti. Právě posledně jmenovanou skladbu měla velmi ráda pro její optimistickou a veselou atmosféru.
Ještě překvapivější je ale příběh písně Whisky, to je moje gusto.
Simonová původně vůbec netušila, jak významná nahrávka právě vzniká. Při jednom natáčení v rozhlase jí Vlastimil Hála jednoduše řekl, aby nazpívala ještě jednu píseň. Až později zjistila, že skladba bude použita ve filmu Limonádový Joe aneb Koňská opera a že se z ní stane jeden z nejznámějších momentů celého filmu. Její hlas v něm zazněl za Květu Fialovou.
Přitom je zajímavé, že sama Simonová dnes už whisky příliš nevyhledává. Přesto touto písní občas stále zakončuje svá vystoupení.
Její kariéra přinesla také významná ocenění. V roce 1962 získala Zlatého slavíka, tehdy v soutěži, kde byly společně hodnoceny ženské i mužské pěvecké osobnosti. Skončila za Waldemarem Matuškou. O mnoho desetiletí později se dočkala dalšího významného ocenění – v roce 2017 jí prezident Miloš Zeman udělil medaili Za zásluhy.
A přesto se zdá, že samotná ocenění pro ni nebyla tím nejdůležitějším.
I ve vysokém věku ji více zajímalo, zda může zpívat, vystupovat a cítit se dobře. Moderní hudební trendy ji příliš nelákaly. Rap nebo techno podle vlastních slov nepovažovala za svůj styl. Přesto měla přehled o tom, co se na hudební scéně děje.
Dokonce přiznala, že kdyby se neživila hudbou, dokázala by si představit úplně jiné zaměstnání – například práci uvaděčky nebo šatnářky.
Jenže hudba ji nakonec provázela prakticky celý život.
A právě proto je její příběh tak výjimečný.
Za desítkami let na pódiu nebyl pouze talent. Byla tam disciplína, každodenní péče o hlas, pravidelné cvičení a především neochota smířit se s tím, že určitý věk automaticky znamená konec aktivního života.
A když se člověk podívá na její osobní historii, objeví ještě jeden důležitý detail.
Yvetta Simonová sice dvakrát vstoupila do manželství, ale skutečně dlouhé štěstí nakonec našla až po boku muže, který jejím manželem nebyl.
Byl jím Karel Vlach.
Právě s ním zůstala až do jeho smrti v roce 1986. Po jeho odchodu už žádný další podobně významný vztah veřejně nezmiňovala.
Možná právě proto dnes její příběh působí ještě silněji. Žena, která strávila desetiletí před publikem, zažila slávu, dvě manželství i velkou životní lásku, se nakonec rozhodla pokračovat dál především díky hudbě.
A zatímco mnoho lidí by po tak dlouhé kariéře dávno zavřelo dveře šatny naposledy, Yvetta Simonová ještě ve svých pětadevadesáti letech stála na pódiu.
Její tajemství přitom není žádný zázračný recept.
Je mnohem prostší: každý den se starat o hlas, tělo a především neztratit chuť žít.
A možná právě proto ani téměř sto let po narození nepůsobí jako žena, která by chtěla svou kariéru uzavřít. Spíše jako někdo, kdo stále čeká, až zazní další píseň.
