Když se Miloš Zeman v dubnu 2021 poprvé výrazněji objevil na invalidním vozíku, nebyla to jen obyčejná fotografie prezidenta při pracovním setkání. Pro mnoho lidí šlo o okamžik, který měl mnohem hlubší význam. Zeman totiž najednou veřejně přiznal něco, co do té doby nebylo zdaleka tak otevřeně vidět – jeho problémy s nohama se zhoršovaly a pohyb pro něj začínal být stále náročnější.
Prezident tehdy nebyl mužem, který by se podobným tématům vyhýbal. Naopak. O svém zdravotním stavu mluvil poměrně otevřeně a zároveň se snažil dát najevo, že invalidní vozík nepovažuje za žádnou ostudu.
Jenže právě v tom byl ukrytý zajímavý paradox.
O několik let dříve totiž Zeman sám použil invalidní vozík jako symbol něčeho, co podle něj nebylo vhodné pro důstojný výkon nejvyšší státní funkce.
A právě tato stará slova se po jeho vlastním přesunu na vozík znovu připomněla.
Zemanovy potíže s chůzí nebyly úplnou novinkou. Už během prvního roku svého prezidentského mandátu používal vozík při zotavování po zranění kolena. Tehdy šlo ale především o dočasnou pomoc po úrazu. V roce 2021 byla situace jiná.
Prezident tehdy vysvětloval, že trpí neuropatií dolních končetin. Tento problém podle něj postupoval a stav jeho nohou nebyl uspokojivý. Proto se rozhodl, že se bude při práci stále častěji přesouvat na vozík.
Nešlo přitom pouze o pohodlí při přesunech.
Zeman tvrdil, že vozík mu ve skutečnosti umožňuje fungovat pohodlněji. Používal ho v Lánech i na Pražském hradě a veřejně oznámil, že s ním chce pracovat i při významných příležitostech.
Dokonce plánoval, že pokud to epidemiologická situace dovolí, přijede na vozíku také do Vladislavského sálu při oslavách 28. října.
Jeho vyjádření tehdy působilo téměř jako demonstrativní změna postoje.
Prezident totiž zdůraznil, že na používání invalidního vozíku nevidí vůbec nic špatného. Přiznat, že je člověk na vozíku, podle něj není nic, za co by se měl někdo stydět. Dokonce přiznal, že mu tento způsob pohybu připadá velmi pohodlný.
Jenže právě zde se vracíme do roku 2013.
Tehdy byl Zeman prezidentem teprve krátce a řešil mimo jiné jmenování tehdejšího předsedy ČSSD Bohuslava Sobotky premiérem. V listopadu toho roku v rozhovoru pro Rádio Impuls pronesl větu, která se později stala předmětem kritiky.
Zeman tehdy uvedl, že pokud by Sobotku jmenoval premiérem, musel by počkat, protože jde podle něj o důstojnější záležitost, kterou nemůže řešit z invalidního vozíku.
Problém byl v tom, že tato slova se dotkla mnohem širší otázky.
Národní rada osob se zdravotním postižením po prezidentovi požadovala omluvu. Její dlouholetý předseda Václav Krása upozorňoval, že podobné vyjádření může působit dojmem, že člověk na vozíku není schopen vykonávat určité důležité společenské nebo politické role.
Zeman tehdy samozřejmě nemohl vědět, že o několik let později bude právě on sám veřejně řešit, jak bude svou prezidentskou funkci vykonávat z invalidního vozíku.
A právě tato časová souvislost dala jeho starému výroku nový význam.
Mezitím se ovšem změnilo také něco jiného.
Zeman se svým zdravotním omezením přestal bojovat způsobem, který by znamenal jeho skrývání. Naopak začal otevřeně mluvit o tom, že vozík používá a že se s touto skutečností smířil.
Jeho první veřejné vystoupení na vozíku v roce 2021 tak nepůsobilo jako okamžik rezignace. Spíše jako oznámení, že se jeho každodenní život změnil a on se rozhodl tomu přizpůsobit.
Prezident dokonce mluvil o tom, že by ještě chtěl trénovat chůzi. Až se oteplí, plánoval podle svých slov zkoušet chůzi s holí. Současně však přiznával, že neuropatie je v podstatě neléčitelná a může postupovat.
V té době se také začalo více mluvit o dalších politicích, kteří svou veřejnou kariéru vykonávali z vozíku.
V českém prostředí byl zmiňován například Václav Krása nebo Daniela Filipiová. Zemanův případ tedy rozhodně nebyl prvním případem, kdy významný český politik pracoval s tímto zdravotním omezením.
V zahraničí existovaly ještě známější příklady.
Jedním z nich byl německý politik Wolfgang Schäuble, který po atentátu v roce 1990 ochrnul a následně byl trvale odkázán na invalidní vozík. Přesto pokračoval ve své politické kariéře na nejvyšší úrovni.
Ještě slavnější byl příběh amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta. Ten vykonával prezidentský úřad navzdory těžkému tělesnému postižení a invalidní vozík se nakonec stal jedním ze symbolů jeho života. Blesk zároveň připomínal, že Roosevelt se před veřejností dlouho snažil svůj vozík skrývat.
Právě v porovnání s podobnými příběhy získalo Zemanovo rozhodnutí další rozměr.
Nešlo už jen o otázku, zda může prezident chodit.
Šlo o to, zda může člověk s výrazným fyzickým omezením dál plnohodnotně vykonávat jednu z nejvyšších funkcí v zemi.
Zeman na tuto otázku odpovídal prakticky. Pokud mu vozík umožní pohybovat se bez bolesti a vykonávat pracovní povinnosti, nevidí důvod, proč by ho neměl používat.
A pak přišel okamžik, který všechny předchozí debaty spojil dohromady.
V dubnu 2021 prezident přijal na Pražském hradě kandidáta na ministra zahraničí Jakuba Kulhánka. Tentokrát už nebylo pochyb o tom, že vozík není pouze nějakým soukromým pomocníkem používaným mimo veřejnost.
Zeman se na něm objevil během oficiálního pracovního setkání.
Obraz prezidenta na vozíku tak najednou získal zcela běžný charakter.
Člověk, který byl dříve zvyklý pohybovat se po veřejnosti především pěšky nebo s holí, začal svou práci přizpůsobovat zdravotnímu stavu.
A právě tím se změnil i význam jeho starých slov.
To, co v roce 2013 spojoval s otázkou důstojnosti, se o několik let později stalo součástí jeho vlastního každodenního života.
Přesto Zeman tehdy nepůsobil, že by svou situaci vnímal jako osobní porážku.
Naopak se snažil ukázat, že vozík může být jednoduše praktickou pomůckou. A jeho plán na 28. října měl dokonce symbolickou rovinu: chtěl z Vladislavského sálu pozdravit také ostatní vozíčkáře a tím se k nim veřejně přihlásit.
Celý příběh tak nakonec nebyl jen o Miloši Zemanovi.
Byl také o tom, jak se může změnit pohled člověka na určitou věc ve chvíli, kdy se ho začne osobně týkat.
Muž, který v roce 2013 tvrdil, že jmenování premiéra je příliš důstojnou záležitostí na to, aby ho řešil z invalidního vozíku, se o osm let později sám rozhodl vozík veřejně přijmout jako součást svého prezidentského života. A dokonce prohlásil, že na tom nevidí vůbec nic špatného.
Právě tento kontrast zůstává na celém příběhu nejvýraznější. Nešlo totiž pouze o změnu zdravotního stavu. Byl to také důkaz, že některé názory člověk pochopí úplně jinak ve chvíli, kdy se z obecného tématu stane jeho vlastní realita.
