Když se řekne Anna Slováčková, většině lidí se vybaví především zpěvačka, herečka a moderátorka, která dokázala působit sebevědomě, energicky a bezprostředně. Její život ale zdaleka nebyl jen o pódiu, kamerách, hudbě a pracovních povinnostech. Existovalo místo, kde mohla na všechno ostatní na chvíli zapomenout. Stačilo se vrátit domů, zavřít dveře a ulehnout do postele.
Tam na ni totiž čekali dva velmi zvláštní spolubydlící.
Filípek a Alex nebyli pro Annu obyčejnými domácími mazlíčky. Byli součástí jejího každodenního života, její malé rodiny a podle jejích vlastních slov prakticky jejími dětmi. Právě vztah k nim ukazoval úplně jinou stránku známé umělkyně – něžnější, hravou a nesmírně citlivou.
Anna měla o kočce jasno už od dětství. Přála si ji dlouhé roky, ale svůj sen si mohla splnit až v osmnácti letech, kdy do jejího života přišla první kočička Lů. Později, když se odstěhovala od rodičů, už do nového bydlení nepřišla sama. Doprovodili ji dva kocouři, kteří se postupně stali jejími nejbližšími společníky.
První z nich, Filípek, měl za sebou příběh, který by možná mnohé lidi odradil. K Anně se dostal z ulice díky její profesorce zpěvu Lídě Nopové. Když ho poznala, byl ve velmi špatném stavu. Měl problémy s očima, blechy, chyběly mu přední zuby a hygienické návyky mu vůbec nic neříkaly.
Anna se ale nezalekla.
Místo toho se s ním pustila do úplných začátků. Učila ho, jak používat kočičí toaletu, jak se čistit a jak si zvykat na domácí život. Z vystrašeného a zanedbaného kocoura se postupně stal milovaný domácí mazlíček.
A právě Filípek měl podle Anny jednu vlastnost, která ho dělala výjimečným. Byl nesmírně vděčný a věrný. V noci spal u její hlavy, předl a držel se jí nablízku. Jen jedno pravidlo u něj neplatilo: nedalo se nechávat jídlo bez dozoru. Pokud něco zůstalo na stole, Filípek si s tím dokázal velmi rychle poradit.
Pak přišel Alex.
Na rozdíl od Filípka ho Anna získala ještě jako úplně malé kotě. Prakticky si ho doma odchovala sama, a právě proto mezi nimi vzniklo velmi silné pouto. Alex se podle jejího popisu choval téměř jako dítě. Reagoval na její hlas, „povídal si“ s ní a spal vedle ní.
Měl bíle zbarvenou srst a obrovské modré oči. A přestože byl ke své paničce velmi oddaný, k cizím lidem si cestu hledal mnohem pomaleji.
Dva kocouři přitom nebyli soupeři. Anna se původně obávala, jak se spolu sžijí, ale její strach se rychle rozplynul. Filípek přijal mladšího Alexe téměř okamžitě a dokonce ho začal učit, jak to v domácnosti chodí. Společně odpočívali, byli neustále blízko sebe a jejich vztah se postupem času ještě upevnil.
Anna přitom netajila, že kdyby měla více prostoru, počet zvířat by u ní mohl snadno narůst. Dokázala si představit desítky koček, jenže byt má své hranice. Už se svými dvěma kocoury totiž měla doma dost práce – pravidelné vysávání a chlupy na oblečení byly podle ní jednoduše součástí života.
Její sen byl přitom mnohem větší.
Jednou by chtěla žít na chalupě a mít kolem sebe opravdový „zvěřinec“. Kočky, psy, kozy, ovce, slepice… zkrátka co nejvíce zvířat. Nebyla to jen dětská představa. Zvířata byla pro Annu důležitou součástí života už od malička. V její rodině se objevovali psi, ptáci, rybičky, králíčci i další domácí mazlíčci.
Možná právě proto měla ke zvířatům tak silný vztah.
Kočky navíc podle ní nebyly žádnými lhostejnými tvory, kteří člověka pouze tolerují. Naopak. Anna věřila, že kočka si svého člověka do určité míry vybírá sama. Fascinovalo ji, jak inteligentní mohou být a jak dokážou reagovat na atmosféru i náladu člověka.
A její vlastní zkušenost ji v tom jen utvrzovala.
Když byla kvůli práci mimo domov, odloučení od kocourů pro ni nebylo vůbec jednoduché. Stačilo několik dní a už se jí stýskalo. Přemýšlela, co asi dělají, jestli jsou v pořádku a jak se mají.
A potom přišel okamžik návratu.
Oba kocouři ji dokázali přivítat po svém. Někdy se dožadovali mazlení, jindy byl Filípek nadšený a Alex zvolil poněkud uraženější přístup. Seděl opodál, jako by své paničce dával najevo, že tak dlouhá nepřítomnost se rozhodně neobejde bez následků.
Právě takové maličkosti podle všeho tvořily jejich společný svět.
Nebyl dokonalý ani dokonale uklizený. Byl plný chlupů, kočičích hraček, škrabadla, krabic a nečekaných příhod. Jednou Anna dokonce Alexe dlouho hledala, aby ho nakonec objevila na velmi neobvyklém místě – spal v prostoru u lednice.
Jenže ze všech míst měl jeden favorit stále navrch.
Postel.
Právě tam podle Anny trávila se svou kočičí smečkou nejraději čas. Mazlili se, kočky předly a ona si mohla užívat chvíle naprostého klidu. Nebyly potřeba žádné velké plány ani společenské události. Stačilo být spolu.
A právě tady se skrývá nejdůležitější část jejího příběhu.
Anna totiž ke svým zvířatům nepřistupovala jako k dekoraci domácnosti. Otevřeně říkala, že zvíře vnímá jako člena rodiny. Její vztah k nim nebyl založený pouze na tom, že jí dělala společnost. Zvířata pro ni znamenala mnohem víc – bezpečí, blízkost a pocit, že někam patří.
A možná právě proto působí některé její vzpomínky dnes ještě silněji.
Její dva kocouři nebyli jen ti, kteří na ni čekali doma po pracovním dni. Byli součástí jejích každodenních rituálů, jejích radostí i obyčejných večerů. Byli s ní v posteli, když odpočívala, vítali ji u dveří, když se vracela, a dokázali jí svým způsobem dát najevo, že její přítomnost pro ně znamená celý svět.
Filípek, který kdysi přišel z ulice ve velmi špatném stavu, se nakonec stal milovaným kocourem spícím u její hlavy.
A Alex, kterého Anna vychovala prakticky od narození, si vytvořil pouto, kvůli němuž těžce snášel její delší nepřítomnost.
Tohle je možná nejkrásnější odhalení celého příběhu: za veřejnou tváří zpěvačky a herečky se skrývala žena, která nepotřebovala ke štěstí nic okázalého. Někdy jí stačila postel, dva kocouři, jejich předení a pocit, že jsou všichni tři spolu.
A právě v těchto obyčejných chvílích se podle jejích slov skrývalo něco, co bylo pro Annu Slováčkovou skutečně důležité – domov.
