Pro Laďku Něrgešovou se poslední rok změnil téměř во všech směrech. Ještě před několika lety byla pro televizní diváky především známou moderátorkou, která dokázala do vysílání přinést energii, humor a bezprostřednost. Pak ale přišla chvíle, která její život rozdělila na dvě části.
Diagnóza mozkového nádoru znamenala začátek náročného období. Následovala operace, léčba, chemoterapie a ozařování. Laďka se přitom rozhodla o svém zdravotním stavu mluvit otevřeně a ukázat lidem i stránky života, které nejsou jednoduché ani hezké.
Nechtěla ale, aby ji lidé začali vnímat pouze jako nemocnou ženu.
Právě to je možná jedna z nejvýraznějších věcí na jejím příběhu.
I ve chvílích, kdy se musela vyrovnávat s následky náročné léčby, se snažila zůstat sama sebou. Nechtěla se vzdát práce, rodiny ani obyčejných radostí. A především nechtěla, aby nemoc rozhodovala o každém jejím dni.
Po operaci přitom nebylo vůbec jednoduché vrátit se do běžného života. Sama přiznala, že určitou dobu potřebovala pomoc okolí a nebyla schopná fungovat tak, jak byla zvyklá. Dokonce v jednu chvíli uvažovala o tom, že s prací skončí. Lékař jí ale doporučil pravý opak. Návrat k práci jí podle jejích slov psychicky pomohl.
A tak se Laďka znovu objevila před televizními kamerami.
Nebyl to jen návrat do studia.
Byl to také symbol toho, že se odmítá vzdát svého dosavadního života.
Veřejnost si přitom všímala i dalších změn. Moderátorka se rozhodla neskrývat například ani ztrátu vlasů během léčby. Když v únoru slavila padesáté narozeniny, objevila se bez vlasů, ale s úsměvem a výrazem, který mnohé lidi překvapil. Sama tehdy mluvila o tom, že navzdory všemu chce stále žít naplno.
Nebyla to póza.
Byla to její cesta, jak si udržet kontrolu alespoň nad částí vlastního života.
Laďka má dvě děti, syna Adama a dceru Medu. Právě rodina pro ni zůstává jedním z nejdůležitějších důvodů, proč pokračovat. Ve svých vyjádřeních opakovaně připomíná, jak moc chce být svým dětem nablízku.
A právě děti hrály důležitou roli také v jednom z nejhezčích okamžiků posledního období.
Laďka se totiž rozhodla udělat něco, co by možná za jiných okolností považovala za samozřejmost.
Cestovat.
Žít.
Dovolit si na chvíli nemyslet na nemoc.
Jenže ani cesta nebyla jistá.
Ještě několik dní před plánovaným odletem hrozilo, že z ní nic nebude. Její zdravotní stav se zhoršil a cesta k moři byla najednou nejistá. Přesto se nakonec podařilo odletět.
A potom přišel okamžik, který měl pro Laďku zvláštní význam.
Moře.
Slunce.
Děti.
A místo, které má ve svém srdci už dlouhé roky.
Na sociálních sítích následně sdílela záběry z dovolené a její slova působila úplně jinak než dříve. Nebyla v nich potřeba dokazovat, že je všechno perfektní. Spíše z nich byla cítit vděčnost za obyčejný den, který si mohla skutečně užít.
Právě v tom spočívá možná největší změna, kterou její příběh přinesl.
Člověk, který je zdravý, často plánuje měsíce dopředu. Přemýšlí o práci, penězích, dovolené, povinnostech nebo věcech, které chce jednou udělat.
Laďka se mezitím naučila dívat na čas trochu jinak.
V jednom z rozhovorů dokonce řekla, že po diagnóze začala vnímat mnoho běžných problémů úplně jinak. Některé věci, které dříve lidé považují za důležité, jí najednou připadaly zbytečné.
Neznamená to, že by se přestala bát.
Ani že by svou nemoc brala na lehkou váhu.
Spíše se rozhodla, že strach nebude jedinou věcí, která bude řídit její život.
A právě proto se její příběh dostal tak silně k lidem.
Mnozí ji sledují nejen kvůli tomu, co se děje s jejím zdravím, ale také kvůli způsobu, jakým o celé situaci mluví. Nesnaží se vytvářet dojem, že je všechno jednoduché. Zároveň ale nechce, aby každý den vypadal jako čekání na špatnou zprávu.
A pak přišlo další překvapení.
Rok po náročné operaci se Laďka rozhodla splnit si sen, na který čekala desítky let.
Nebyl to luxusní dárek.
Nebyl to drahý předmět.
Nebyla to žádná velká společenská událost.
Bylo to něco mnohem obyčejnějšího – a právě proto pro ni tak cenného.
Cesta na její milované řecké Krétě se stala symbolem toho, že navzdory všemu dokáže stále hledat radost. Vyrazila tam se svými dětmi a kamarádkou a sama následně zveřejnila záběry z míst, která má tolik ráda.
Až v tomto okamžiku člověk možná pochopí, co se za jejími předchozími slovy skutečně skrývalo.
Laďka nechtěla čekat na „někdy“.
Nechtěla si říkat, že cestu podnikne příští rok, až bude více času, až bude více energie nebo až budou všechny okolnosti ideální.
Protože poslední rok ji naučil, že ideální chvíle nemusí přijít.
A tak si ji vytvořila sama.
Právě proto jsou její fotografie a videa z dovolené pro mnoho lidí mnohem víc než obyčejné záběry z moře. Ukazují ženu, která si prošla jedním z nejtěžších období svého života, ale přesto dokázala najít chvíli, kdy se smála, cestovala a byla se svými dětmi.
Její příběh tím ale nekončí.
Léčba pokračuje a zdravotní situace zůstává vážná. Laďka zároveň používá moderní terapii pomocí speciálního zařízení, které má pomáhat zpomalovat růst nádoru.
Přesto se snaží soustředit na to, co může ovlivnit.
Na práci.
Na děti.
Na cestování.
Na malé radosti.
A především na dnešek.
Možná právě proto její poslední fotografie a videa působí na veřejnost tak silně. Za jejich úsměvem není příběh o tom, že by všechny problémy zmizely.
Je tam něco jiného.
Rozhodnutí žít naplno i v době, kdy člověk neví, co přinese další měsíc.
A největší odhalení celého jejího příběhu tak není ukryté v další lékařské zprávě.
Je mnohem osobnější.
Laďka Něrgešová se po těžkém roce rozhodla nepřestat snít. A jeden ze svých dlouho odkládaných snů si nakonec splnila – vrátila se k moři, na svou milovanou Krétu, tentokrát se svými dětmi.
Možná právě proto její příběh tolik lidí zasáhl.
Protože někdy člověk nepotřebuje velké vítězství.
Někdy stačí jen sedět u moře, dívat se na své děti, nadechnout se a uvědomit si, že právě tento okamžik je důležitý.
