Helena Vondráčková patří k osobnostem, které si lidé spojují především s hudbou, energií a dlouhou kariérou. Za pódiem a koncertními sály však existuje i její mnohem soukromější svět. A v něm měli po mnoho let velmi důležité místo psi.
Zpěvačka nikdy neskrývala, že ke zvířatům má velmi blízký vztah. Sama přiznávala, že si život bez psa neumí představit a že psy milovala už od dětství. Její domácnost proto nebyla nikdy jen o práci, koncertech a cestování. Čtyřnozí společníci byli součástí rodiny a jejich příběhy se někdy výrazně zapsaly do jejího života.
Jedna z těchto vzpomínek je ale dodnes spojená s velkou bolestí.
Helena tehdy trávila čas na hausbótu na Slapské přehradě. Na první pohled působilo všechno klidně. Malebné místo, voda, příroda a vedle ní malá fenka, která teprve objevovala nový svět.
Manžel a manažer Martin Michal dokonce musel kolem celé paluby postavit zahradní plůtek. Nechtěl riskovat, že malé štěně spadne do vody. Fenka střídavě usínala a prozkoumávala své nové okolí.
Vypadala jako začátek úplně nového příběhu.
Jenže ve skutečnosti za ní stál příběh mnohem smutnější.
Helena totiž ještě nedávno přišla o jinou fenku, která pro ni znamenala opravdu hodně.
Jmenovala se Líza.
A její poslední dny byly velmi těžké.
Líza začala postupně chodit pomaleji. Helena si všimla, že si ulevuje levé zadní noze a že s ní má problém. Zpočátku možná nikdo netušil, jak rychle se situace změní.
Pak jednoho dne Líza běžela Heleně naproti.
A najednou se zhroutila.
Její noha ji zradila.
Rodina okamžitě vyhledala veterináře, který se specializoval na podobné problémy. Přestože kvůli věku fenky existovaly pochybnosti, Líza působila celkově dobře, a proto se rozhodli pro operaci.
Byla to chvíle, kdy ještě existovala naděje.
Jenže léčba se nevyvíjela podle očekávání.
Lízina kost operaci nevydržela a praskla. Fenka musela znovu na zákrok. Nakonec jí zůstal umělý kyčelní kloub.
Rodina se o ni starala doma. Martin Michal ji dokonce nosil, protože nesměla chodit po schodech. Všichni doufali, že se její stav podaří stabilizovat.
Pak ale přišel další problém.
Infekce.
Když byla Helena na dovolené, Líza dostala infekci do rány. Kontrola ukázala, že kost byla vážně poškozená a ani druhá noha nebyla v pořádku. Situace se tak stala ještě komplikovanější.
Pro rodinu muselo být nesmírně těžké rozhodnout, co dál.
A právě v této chvíli převzal nejbolestivější rozhodnutí Martin.
Musel rozhodnout, že Líza bude uspána.
Miloval ji stejně jako Helena. Věděl však, že další trápení už jí nepomůže.
Pro Helenu byla ztráta o to těžší, že v té době nebyla doma. Martin zároveň věděl, co pro ni Líza znamená, a bál se, jak bude po návratu její smrt snášet.
Příběh jejich společného života se tak během několika dní uzavřel.
Líza nebyla jen pes.
Byla členem rodiny.
A nebyla ani první fenou, která měla v životě Heleny Vondráčkové zvláštní místo.
Zpěvačka vzpomínala také na svou první ovčandu, která byla nalezencem. Pes byl kdysi vyhozen z auta a opakovaně se vracel na stejné místo. Jedna ze sousedek si ho všimla, začala ho krmit a následně se Helena se sousedem rozhodli zvíře zachránit. Teprve později zjistili, že jde o fenku.
Takový příběh dobře ukazuje, proč pro Helenu nejsou psi pouze domácími mazlíčky.
V jejím životě mají své místo, svou osobnost a vlastní příběhy.
Po smrti Lízy proto v domě zůstalo prázdno.
A také další zvíře, které její odchod pocítilo.
Helena totiž měla také dlouhosrstou kočku. Ta si s Lízou vytvořila velmi blízký vztah. Spaly spolu a když byla fenka nemocná, kočka ji chodila navštěvovat do boudy.
Po Lízina odchodu se i kočka stáhla.
Najednou zmizela její společnice.
V domácnosti tak nezůstala jen bolest Heleny a Martina, ale také zvíře, které přišlo o svého psího kamaráda.
Helena se ale musela postupně vrátit ke své práci. Čekalo ji turné, koncerty, zkoušky a další profesní povinnosti.
Přesto bylo jasné, že doma něco chybí.
A právě tehdy se Martin rozhodl jednat.
Nechtěl, aby Helena zůstala pouze se smutkem a vzpomínkami. Věděl, jak hluboký vztah ke psům má, a proto začal hledat způsob, jak jí pomoci překonat nejhorší období.
Nešlo ale o to Lízu nahradit.
To by ani nebylo možné.
Nové štěně mělo přinést do domu nový život, pohyb a trochu radosti.
A tak začal Martin objíždět chovné stanice.
Po nějaké době se vrátil s malou fenkou.
Dostala jméno Elza.
Byla úplně jiná než Líza. Byla malá, temperamentní a podle Heleniných slov také pořádný „drak“. Měla energii štěněte a rychle se stala středem pozornosti.
Najednou byl v domě znovu slyšet pohyb.
Malé tlapky.
Nové zvuky.
Nové starosti.
A také první pokusy seznámit Elzu s kočkou.
Nebyla to ovšem úplně jednoduchá mise. Elza pocházela ze čtyř štěňat a už z domova byla zvyklá na společné „nájezdy“ na kocoura. Kočka Heleny proto raději vyčkávala, až štěně usne nebo zůstane v kotci.
Elza však rychle ukázala, že bude mít v rodině vlastní osobnost.
Helena o ní mluvila s úsměvem. Přirovnávala ji k miminku a přiznala, že štěně dokázalo pořádně zamíchat jejich každodenním režimem.
Dokonce se pokoušelo dostat do postele.
Martin se ji snažil ukládat do kotce, ale Elza protestovala tak hlasitě, že se nakonec pořádně nevyspal.
A Helena?
Ta nakonec podle vlastních slov také podlehla.
Ne snad proto, že by chtěla zapomenout na Lízu.
Právě naopak.
Nová fenka přišla do jejich života v době, kdy byla ztráta ještě čerstvá. Měla být spíše pokračováním života než náhradou za toho, kdo odešel.
A právě v tom je nejsilnější část celého příběhu.
Helena sama přiznávala, že bez psa si život neumí představit. Po ztrátě Lízy proto nezůstala jen u smutku. Dovolila novému zvířeti, aby postupně zaplnilo ticho, které po její milované fence doma zůstalo.
Líza ale zůstala součástí rodinné vzpomínky.
Její příběh měl bolestivý konec, přestože se jí rodina snažila dát šanci. Podstoupila operace, dostala intenzivní péči a její blízcí se snažili udělat maximum.
Nakonec však museli přijmout rozhodnutí, které žádný majitel zvířete nechce udělat.
A právě tehdy Martin pochopil, že Helena bude potřebovat něco, co jí pomůže znovu najít radost v každodenním životě.
Jen krátce po smrti milované Lízy proto objel chovné stanice a přivezl Heleně malé štěně – Elzu.
Nebyla to náhrada za Lízu.
Byla novou kapitolou.
A zatímco Elza postupně objevovala svět, Helena se musela učit žít se vzpomínkou na svou starou společnici. Jedna fenka odešla, druhá právě začínala svůj život.
Možná právě proto pro Helenu psi znamenají tolik.
Nejsou jen součástí domácnosti.
Přinášejí radost, starosti, vzpomínky i bolest. A když člověk jednoho z nich ztratí, žádné nové zvíře ho nemůže skutečně nahradit.
Může ale pomoci znovu otevřít dveře radosti.
A přesně to se tehdy malé Elze podařilo.
