Odchod Aničky Slováčkové zasáhl nejen její rodinu, ale také tisíce lidí, kteří její příběh dlouhé roky sledovali. Mladá zpěvačka a herečka se nikdy nebála otevřeně mluvit o tom, co prožívá. Ani v těžkých chvílích neztrácela chuť žít, pracovat, vystupovat a být mezi lidmi.
Když se její život chýlil ke konci, přemýšlela také o tom, co bude následovat. Nešlo přitom jen o smuteční obřad. Anička měla poměrně jasnou představu o tom, co si přeje, až jednou odejde. A její rodiče se rozhodli její přání respektovat.
Felix Slováček a Dáda Patrasová už dříve ukázali, že chtějí svou dceru doprovodit na její poslední cestě přesně tak, jak si přála. Anička totiž nechtěla klasické veřejné rozloučení. Její rodiče proto její přání respektovali a připravili rozloučení v souladu s tím, co si sama představovala.
Pro rodinu to pochopitelně nebylo jednoduché. Rodiče se museli smířit s rozhodnutím své dcery v době, kdy prožívali jednu z nejtěžších životních situací. Přesto se Felix Slováček rozhodl, že její přání splní.
Anička měla totiž ještě jedno přání.
A právě to odhalil její otec až po pohřbu.
Zatímco mnoho lidí očekává, že po posledním rozloučení zůstane urna nebo tělo zesnulého v rodinném hrobě, u Aničky to mělo být jinak. Sama si přála, aby její popel nebyl uložen klasickým způsobem.
Její rodiče se proto rozhodli ji nechat zpopelnit.
Anička měla být následně rozptýlena na místě, které si sama vybrala. Právě toto rozhodnutí mělo podle Felixe Slováčka zůstat v platnosti bez ohledu na to, co by si přáli ostatní.
Její otec ale zároveň nechtěl, aby po Aničce nezůstalo žádné místo, kam by mohli přijít lidé, kteří ji měli rádi.
A tady začíná další část příběhu, která možná mnohé překvapila.
Felix totiž už řadu let vlastnil hrobové místo na Vinohradských hřbitovech, nedaleko Strašnického krematoria. Koupil ho přitom dávno předtím, než mohl vůbec tušit, jakou roli jednou v životě jeho rodiny bude mít.
V roce 2008 se dozvěděl, že jeho známý má dvě hrobová místa a jedno z nich chce prodat. Felix se společně s Dádou šel podívat, zda jde o důstojné místo pro jejich rodinu. Oběma se místo líbilo, a tak ho koupili.
Tehdy přemýšlel především o budoucnosti.
Chtěl rodině zajistit místo, které by jednou usnadnilo situaci jeho dětem. Nikdo z nich ale nemohl předpokládat, že právě jejich dcera bude první, jejíž jméno se na rodinném místě objeví.
Po letech se tak původní plán změnil v bolestnou realitu.
Felix Slováček přiznal, že ho nikdy nenapadlo, že první jméno na náhrobku bude patřit právě jeho dceři.
Místo však zatím nebylo připravené. Podle Slováčka bylo zarostlé a čekaly ho úpravy. Proto mělo nějakou dobu trvat, než tam vznikne nový pomníček.
To ale rodině nevadilo.
Anička totiž měla být nejprve rozptýlena podle svého vlastního přání. Teprve potom mělo vzniknout pietní místo, které by jí rodina věnovala.
A Felix měl ještě jedno důležité rozhodnutí.
Nechtěl, aby se hrob stal místem, o kterém budou vědět pouze nejbližší. Jakmile bude pomníček hotový, plánoval jeho existenci veřejně oznámit.
Důvod byl prostý.
Fanoušci Aničky už během jejího života i po jejím odchodu dokazovali, jak silný vztah si k ní vytvořili. Po její smrti dokonce vzniklo pietní místo před vilou jejích rodičů, kde lidé zapalovali svíčky a nosili květiny.
Právě tento zájem Felixe a Dádu velmi dojal. Podle Felixe i to byl jeden z důvodů, proč se rozhodli vytvořit Aničce vlastní hrobeček.
Až bude hotový, lidé budou moci přijít a položit tam květiny.
Bude to tedy místo, které nebude v rozporu s Aniččiným posledním přáním. Její popel bude rozptýlen tam, kde si přála, ale zároveň zůstane prostor, kam se její fanoušci mohou vracet.
Možná právě v tom Felix Slováček vidí způsob, jak spojit dvě věci, které se na první pohled zdají neslučitelné.
Respektovat přání své dcery a zároveň jí vytvořit místo, kde na ni budou moci lidé vzpomínat.
Anička přitom podle svého otce věřila v něco, čemu říkala druhý život. Felix sám přiznal, že na tuto představu nikdy příliš nevěřil. Po dceřině smrti ale připustil, že by si velmi přál, aby její představa byla pravdivá.
Myšlenka, že se jednou všichni znovu setkají, pro něj dostala po její smrti úplně jiný význam.
A právě tato slova ukazují, jak těžké období rodina prožívala.
Anička přitom svou představu o posledním rozloučení vyjádřila velmi osobně. Její slova o cestě lesem, mechu pod nohama a následném splynutí se sluneční září zazněla během rozloučení v kostele svatého Tomáše na Malé Straně.
Nebyla to tedy náhoda ani rozhodnutí učiněné na poslední chvíli.
Bylo to přání, které její rodiče znali a které se rozhodli respektovat.
Až do poslední chvíle tak zůstává v příběhu Aničky Slováčkové něco velmi osobního. Přestože odešla ve věku pouhých 29 let, dokázala sama říct, jak by si přála, aby její poslední cesta vypadala.
A Felix Slováček se rozhodl její vůli splnit.
Současně však chtěl, aby Anička měla v Praze své vlastní místo, kam za ní budou moci přicházet lidé.
Nejdojemnější detail přitom spočívá v tom, že toto místo existovalo už dlouho předtím, než rodina vůbec mohla tušit, jakou bolest jednou přinese.
Felix ho koupil už v roce 2008. Tehdy ho pořizoval pro budoucnost své rodiny a vůbec netušil, že právě zde jednou vznikne místo spojené s jeho dcerou.
A právě on sám nakonec přiznal, co ho na celé situaci zasáhlo nejvíc: ani ve snu ho nenapadlo, že první jméno na náhrobku bude jméno jeho milované dcery Aničky.
Její popel přitom nebude uložen do tohoto hrobu. Nejprve bude splněno její vlastní přání a Anička bude rozptýlena na místě, které si sama vybrala.
A teprve potom vznikne pomníček.
Místo, kam budou moci přijít lidé, zapálit svíčku, položit květiny a na chvíli zavzpomínat na mladou ženu, která se i přes těžké chvíle snažila žít naplno.
Pro její rodiče to bude nepochybně velmi bolestivé místo. Pro její fanoušky však může jednou představovat něco jiného – prostor, kde bude Aniččina památka žít dál.
