dlitin. Pro někoho to mohla být jen další stopa po léčbě, kterou mladá zpěvačka procházela. Jenže za nenápadným místem na kůži se skrývalo něco, co pro ni mělo mnohem větší význam.
Anička tehdy neměla potřebu svůj zdravotní stav skrývat. Naopak se rozhodla ukázat i věci, které by jiní lidé možná raději nechali pouze za dveřmi nemocnice. Fotografie jejího těla tak připomínaly, že léčba, o které se často mluví jen několika slovy, může zanechat velmi konkrétní stopy.
Byla to jizva na hrudníku.
A právě ta vyvolala otázky.
Co se jí vlastně stalo? Proč má na tomto místě jizvu? A proč se pod kůží nachází zařízení, o kterém většina lidí možná nikdy předtím neslyšela?
Slováčková se rozhodla odpovědět sama.
Mluvila o takzvaném portu, který jí lékaři zavedli pod kůži. Pro člověka, který se s podobným zařízením nikdy nesetkal, může jeho představa působit zvláštně. Malá komůrka ukrytá pod kůží, propojená s cévkou vedoucí do žíly – a přitom právě tato nenápadná věc jí během léčby měla výrazně usnadnit každodenní péči.
Anička se přitom nesnažila svůj příběh podat způsobem, který by v lidech vyvolával pouze lítost. Naopak mluvila velmi otevřeně a prakticky. Vysvětlovala, proč port má a k čemu jí slouží.
Přes něj mohla dostávat chemoterapii a zároveň se z něj daly odebírat vzorky krve. Zařízení tak mělo usnadnit opakovaný přístup do krevního oběhu.
Pro někoho může být představa dalšího zákroku děsivá. Pro Slováčkovou však zkušenost ukázala, že právě port může být během náročné léčby velkým pomocníkem.
Nebyla to přitom její první zkušenost s tímto zařízením.
A právě tady se příběh začíná stávat mnohem osobnějším.
Když Slováčková podstupovala chemoterapii poprvé, v roce 2019, port zavedený neměla. Opakované odběry a infuze tehdy znamenaly značnou zátěž pro její žíly. Podle jejího vlastního vyprávění jí žíly kvůli častému píchání praskaly a celý proces byl velmi nepříjemný.
Po prvním vyléčení proto chtěla mít port co nejdříve odstraněný.
Dnes ale přiznávala, že to byla chyba.
Zkušenost totiž změnila její pohled.
Když se léčba znovu stala součástí jejího života, port už nevnímala pouze jako něco nepříjemného, co má pod kůží. Začala ho vnímat jako pomocníka, který jí může ušetřit mnoho bolestivých vpichů.
A právě tento rozdíl je na jejím příběhu možná nejzajímavější.
Někdy se člověk něčeho bojí jen proto, že neví, jak to bude vypadat. Teprve vlastní zkušenost ukáže, že věc, která na první pohled působí děsivě, může ve skutečnosti přinést určitou úlevu.
Slováčková proto otevřeně říkala, že port ostatním lidem doporučuje. Zároveň ale zdůrazňovala, že každý člověk léčbu prožívá jinak a že něco, co jednomu pomáhá, nemusí druhému vyhovovat stejně.
Její zkušenost s jeho zavedením však rozhodně nebyla úplně jednoduchá.
Lékaři jí port zaváděli už podruhé. A právě druhý zákrok pro ni byl citelnější než první.
Po prvním zavedení prý neměla téměř žádné modřiny a zařízení téměř necítila. Podruhé však bylo místo citlivější, objevilo se otékání a podlitiny. Sama to spojovala s tím, že okolní tkáň už mohla být podrážděná předchozím vyjmutím.
Přesto ani tuto zkušenost nepopisovala jako něco, co by se nedalo vydržet.
Dokonce si během zákroku pomáhala velmi jednoduchým způsobem.
Zpívala si nebo si alespoň broukala písničku.
Chtěla také přesně vědět, co lékaři a sestry právě dělají. Potřebovala mít přehled o tom, co se děje. Možná právě tím získávala alespoň trochu kontroly nad situací, která jinak byla z velké části v rukou lékařů.
Nejtěžší okamžik podle jejího vyprávění nepřišel během samotného zavádění.
Přišel až později.
Když účinek zákroku odezněl.
Tehdy si prý oblíbila všechno, co bylo ledové, a místo neustále chladila. Zároveň se snažila ho nezatěžovat a dopřát tělu čas na zotavení.
Fotografie, které tehdy zveřejnila, ukazovaly jizvy i fialové podlitiny. Nebyly to fotografie vytvořené pro efekt. Byly především dokumentem toho, čím si mladá žena během léčby procházela.
A přesto se Slováčková rozhodla ukázat je veřejnosti.
Ne proto, aby vyvolala senzaci.
Chtěla vysvětlit, co se skutečně děje s tělem člověka během léčby.
Její otevřenost byla o to výraznější, že rakovina se do jejího života nevrátila poprvé. Už v roce 2019 procházela léčbou a později se s nemocí znovu potýkala. V roce 2024 o svém zdravotním stavu mluvila veřejně a bez snahy skrývat následky léčby.
Právě proto pro ni nebyl port jen nějakým lékařským zařízením.
Byl připomínkou toho, čím si prošla.
Zároveň ale představoval něco praktičtějšího – způsob, jak si některé části náročné léčby alespoň trochu usnadnit.
Až tady se proto naplno ukazuje, co se ve skutečnosti skrývalo pod tou nenápadnou jizvou.
Nebyla to stopa po kosmetickém zákroku ani obyčejná jizva po drobném zranění.
Pod kůží měla Slováčková malou komůrku, tedy port, který byl napojený na velkou žílu vedoucí směrem k srdci. Právě přes něj mohla dostávat léky při chemoterapii a zároveň umožňoval odběry krve.
To, co na fotografii vypadalo jako malá jizva, tak ve skutečnosti vyprávělo mnohem větší příběh.
Příběh o opakované léčbě, o bolestivých vpichech, o praskajících žilách, ale také o hledání způsobu, jak si těžké období alespoň trochu ulehčit.
A možná nejpřekvapivější je právě změna jejího postoje.
Nejdříve chtěla mít port po léčbě co nejrychleji pryč.
Později sama přiznala, že to byla chyba.
Zařízení, kterého se zpočátku chtěla zbavit, se pro ni nakonec stalo pomocníkem, kterého si dokázala vážit. Dokonce uvedla, že po určité době už vpich do portu prakticky necítila.
Její fotografie tak nebyla jen ukázkou jizvy.
Byla pohledem do části léčby, kterou pacienti často prožívají mimo zraky veřejnosti.
A právě proto se rozhodla o ní mluvit.
Neukazovala pouze nemoc.
Ukazovala také způsob, jak se s ní snažila každý den vypořádat.
Malá „komůrka“ ukrytá pod kůží se tak stala symbolem něčeho mnohem většího: připomínkou, že za každou léčbou existuje člověk, který musí zvládat nejen samotnou nemoc, ale i množství drobných a bolestivých procedur, o kterých zdravý člověk často vůbec nepřemýšlí.
A právě v tom spočívá nejsilnější část jejího příběhu.
To, co na první pohled vypadalo jen jako jizva, bylo ve skutečnosti zařízení, které jí mělo pomoci zvládnout další náročnou cestu.
Slováčková ho proto nakonec nevnímala jako něco, za co by se měla schovávat.
Naopak ho ukázala.
A vysvětlila, proč pro ni právě tato malá věc pod kůží znamenala během léčby tolik.
