Příběh Aničky Slováčkové nebyl příběhem jediné nemoci, jediné léčby ani jednoho těžkého období. Byl mnohem delší. Začal ve chvíli, kdy byla ještě velmi mladá a kdy by málokdo tušil, že obyčejná bulka může znamenat začátek cesty, která jednou zásadně změní celý její život.
Anička si poprvé nahmatala bulku v prsu už v roce 2013. Vyšetření tehdy přineslo úlevu – nádor nebyl zhoubný. Jenže příběh tím neskončil. O několik let později přišel další poplach a následovaly pravidelné kontroly. V roce 2019 už však lékaři vyslovili diagnózu, která změnila všechno.
Bylo jí tehdy teprve něco přes dvacet let.
Najednou se před ní objevila chemoterapie, vyšetření, léčba a nejistota, kterou si člověk v tak mladém věku jen těžko dokáže představit. Anička ale od začátku nemluvila o své nemoci pouze jako o tragédii. Snažila se o ní mluvit otevřeně, někdy s nadhledem, jindy s humorem. A právě tím si získala tolik lidí.
První léčba byla náročná. Krátce po začátku chemoterapie začala přicházet o vlasy. Pro mnoho žen může být právě tento okamžik jedním z nejtěžších psychických dopadů léčby. Anička se však rozhodla vzít situaci do vlastních rukou a oholila si hlavu.
Později o tom mluvila překvapivě silně. Právě okamžik, kdy si poprvé oholila vlasy, označila za jeden z nejkrásnějších momentů celého roku s rakovinou. Nebyl to pro ni symbol porážky. Naopak. Vnímala ho jako okamžik, kdy se postavila nemoci čelem.
V roce 2020 následovala operace. Lékaři odstranili nádor a také uzliny z podpaží. Už předtím podstupovala ozařování, které její tělo zatěžovalo natolik, že se na kůži objevily popáleniny.
A potom přišla zpráva, na kterou čekala ona i její blízcí.
V lednu 2021 oznámila, že je zdravá. Kontroly podle jejích tehdejších slov neukazovaly nové nálezy a čekaly ji pravidelné lékařské kontroly. Zdálo se, že jedna z nejtěžších kapitol jejího života se uzavírá.
Jenže osud měl připravenou další kapitolu.
V roce 2023 se nemoc vrátila.
Tentokrát byla situace mnohem vážnější. Rakovina zasáhla plíce a podle Aniččiných vlastních slov byla agresivnější. Zpráva přišla v době, kdy měla slavit vydání nové desky a videoklipu. Místo oslav však musela znovu řešit léčbu a budoucnost, kterou si nikdo z nás nedokáže naplánovat.
Anička znovu nastoupila na chemoterapii.
Krátká zpráva z nemocničního lůžka tehdy řekla téměř všechno: „Kapeme.“
Bez dlouhého vysvětlování. Bez dramatických slov.
Léčba pokračovala a s ní přicházely další změny. Vlasy znovu začaly vypadávat a v listopadu si hlavu oholila podruhé. Přiznala, že tentokrát to pro ni nebylo vůbec jednoduché. Přesto se snažila pokračovat dál.
Dokonce si během jednoho z těchto období zachovala smysl pro humor. A právě to bylo pro její okolí typické – i ve chvílích, kdy bylo těžké najít důvod k úsměvu, se snažila najít alespoň malý kousek normálního života.
Začátkem roku 2024 navíc začala docházet ke specialistce na paliativní péči. Tato informace mohla znít velmi děsivě, ale Anička sama vysvětlovala, že paliativní odborník pro ni nebyl symbolem vzdávání se. Naopak jí pomáhal získat odpovědi na otázky spojené s léčbou a tím, co ji čeká.
A pak přišla další naděje.
Na jaře 2024 Anička informovala, že se nálezy v plicích i uzlinách zmenšily. Byla to zpráva, která po měsících léčby znamenala obrovskou vzpruhu.
Jenže léčba si dál vybírala svou daň.
V květnu si Anička oholila hlavu už potřetí. Přiznávala, že si na to nedokázala zvyknout. Věděla, že vlasy jsou „jen vlasy“ a že mohou znovu dorůst, přesto pro ni jejich ztráta nebyla jednoduchá.
Ani tehdy ale neztratila humor. Dokonce si vytvořila účes inspirovaný svým otcem Felixem Slováčkem.
To všechno ukazuje, jak rozdílně může vypadat boj s vážnou nemocí zvenčí a zevnitř. Veřejnost viděla fotografie, rozhovory a její úsměv. Za nimi se však skrývaly roky vyšetření, léčby, nejistoty, únavy a rozhodnutí, která musela dělat znovu a znovu.
A právě proto se její příběh postupně stal mnohem víc než jen příběhem známé zpěvačky.
Anička o své nemoci mluvila veřejně, protože chtěla, aby její zkušenost mohla pomoci i ostatním. Nebála se mluvit o věcech, o kterých se mnozí lidé bojí hovořit. O chemoterapii, ztrátě vlasů, strachu, léčbě i o tom, jak nemoc ovlivňuje vnímání vlastního těla.
Její cesta přitom trvala mnohem déle, než si mnozí lidé uvědomovali.
Až zpětně je možné pochopit, jak neuvěřitelně dlouhý tento boj skutečně byl. První bulka se objevila už v roce 2013. Zhoubný nádor byl potvrzen v roce 2019. Následovala operace, období naděje, návrat nemoci a další roky léčby.
A právě na konci tohoto příběhu přichází nejdůležitější odhalení.
Nešlo totiž o šest let boje, jak by se mohlo na první pohled zdát. Ani o několik posledních měsíců, během nichž o své nemoci veřejně mluvila.
Její zdravotní příběh se táhl dvanáct let – od prvního nálezu v roce 2013 až po její poslední životní období.
Anička Slováčková zemřela ve věku pouhých 29 let. Její příběh však zůstal spojený nejen s nemocí, ale také s otevřeností, odvahou a schopností mluvit o velmi těžkých věcech bez toho, aby ztratila lidskost a humor. Právě proto na ni lidé nevzpomínají pouze jako na mladou zpěvačku, která prohrála dlouhý boj. Především jako na ženu, která se během let, kdy se její život několikrát zásadně změnil, snažila žít naplno a zůstat sama sebou.
