Strašnické krematorium v Praze se ve čtvrtek zaplnilo lidmi, kteří přišli dát poslední sbohem muži, jehož hlas po mnoho let patřil k českému rozhlasovému světu. Rodina, přátelé, kolegové i známé osobnosti se loučili s Luďkem Hrzalem, moderátorem a DJem, kterého posluchači znali především z Evropy 2.
Bylo mu pouhých šedesát let.
Na posledním rozloučení nechyběli například Leona Machálková, Matěj Ruppert, Leoš Mareš, Petr Malásek, Miloš Pokorný, Václav Kopta a další osobnosti, které se s Hrzalem během jeho dlouhé kariéry setkaly. Někteří s ním pracovali, jiní ho znali osobně, další si ho spojovali především s jeho hlasem a typickým smyslem pro humor.
Tentokrát však nebyl prostor pro rozhlasové vtípky ani veselé historky.
Byl čas vzpomínat.
Leona Machálková přišla v modrých šatech a o muži, se kterým se znala z počátků společné práce v Evropě 2, mluvila velmi dojatě. Vzpomínala na něj jako na člověka, který měl neobyčejnou schopnost navázat kontakt s lidmi kolem sebe.
Podle jejích vzpomínek byl Luděk Hrzal upřímný, příjemný a veselý muž. Především však gentleman a pohodář, který měl rád hudbu, zajímal se o lidi a dokázal být skutečně přítomný tomu, s kým právě mluvil.
Právě takového Hrzala si podle všeho pamatovali i jeho další kolegové.
Matěj Ruppert, který se s ním znal mimo jiné díky Romanovi Holému, připomněl jeho vztah k Sušici, odkud Hrzal pocházel. Když o něm mluvil, zdůraznil především jednu vlastnost.
Byl podle něj neuvěřitelně veselý a pozitivně naladěný.
Ruppert zároveň přiznal, že ho za celou dobu nikdy neviděl rozzlobeného. A právě proto byla jeho vzpomínka tak silná. Protože člověk, kterého si ostatní spojovali se smíchem a dobrou náladou, musel v posledních letech svádět úplně jiný boj.
Luděk Hrzal totiž poslední čtyři roky bojoval s leukémií.
O své nemoci však nebyl člověkem, který by chtěl všechno stavět na odiv. Pokračoval v životě a snažil se zůstat součástí světa, který miloval. Rozhlas, hudba, lidé a humor byly dlouhou dobu jeho přirozeným prostředím.
Jeho kariéra přitom začala už dávno předtím, než se stal známým hlasem Evropy 2.
Jako diskžokej působil už před rokem 1989 a od začátku devadesátých let patřil mezi známé osobnosti rozhlasového světa. Jeho hlas si posluchači spojovali nejen s Evropou 2, ale také s dalšími projekty. Objevil se například v hudebním televizním pořadu S.O.S.
Pro mnoho lidí se stal součástí každodenního života.
Jeho posluchači ho možná neznali osobně, přesto měli pocit, že ho znají. Ranní nebo odpolední vysílání, jeho hlas, humor a způsob komunikace se postupně staly součástí jejich vzpomínek.
Proto byla zpráva o jeho smrti pro rozhlasové kolegy tak bolestivá.
Luděk Hrzal zemřel 27. srpna 2026. Bylo mu 60 let. Po čtyřech letech boje s leukémií jeho tělo nakonec nemoc nezvládlo. Zprávu o jeho odchodu oznámil jeho někdejší kolega z Evropy 2 Pavel Hájek alias Doktor Buben, který zveřejnil jejich společnou fotografii a vzdal mu hold.
Jeho smrt přišla navíc v období, které bylo pro Evropu 2 mimořádně bolestivé.
Stanice už o několik měsíců dříve přišla o dalšího známého moderátora Patrika Hezuckého. Ten zemřel v prosinci 2025 ve věku 55 let. Hrzal a Hezucký se přitom znali dlouhé roky a jejich jména byla spojena i s populárním rozhlasovým humorem.
O to silnější byl pocit, že jedna éra postupně končí.
Na posledním rozloučení se proto sešli lidé z několika generací české hudební a mediální scény. Každý z nich si nesl vlastní vzpomínku.
A přestože se jednalo o pohřeb, atmosféra nebyla pouze černá a smutná.
Právě naopak.
Rodina totiž splnila Hrzalovo přání.
Luděk Hrzal si nepřál klasický pohřeb plný černého oblečení. Chtěl, aby jeho poslední rozloučení bylo spíše oslavou života. Proto byli smuteční hosté požádáni, aby přišli ve světlém nebo barevném oblečení, ideálně s květinovými vzory.
A tak se Strašnické krematorium místo tradiční černé zaplnilo barvami.
Leona Machálková přišla v modrých šatech, některé dámy zvolily růžovou nebo květinové vzory a také mezi muži se objevily výraznější košile. Jeden z nejvýraznějších kontrastů však představoval Leoš Mareš, který dorazil celý v černém s velkou kyticí bílých růží.
Na první pohled to mohl být jen detail.
Ve skutečnosti ale právě tento detail připomněl, jaký Luděk Hrzal byl.
Nechtěl, aby poslední vzpomínka na něj byla pouze o smrti.
Chtěl, aby v ní zůstal život.
Hudba.
Lidé.
Smích.
A vzpomínky.
Možná právě proto byla slova Leony Machálkové tak důležitá. Nehovořila pouze o moderátorovi, kterého znala z rádia. Mluvila o člověku, který podle ní dokázal druhé skutečně vnímat.
Matěj Ruppert zase připomněl jeho statečnost.
Čtyři roky bojoval s nemocí, která mu postupně brala síly, ale podle jeho kolegy se pral opravdu statečně.
A právě tato část jeho příběhu se dostala do popředí až po jeho smrti.
Veřejnost si ho pamatovala především jako veselého moderátora. Jako člověka, který měl rád hudbu, lidi a život. Jenže za tímto úsměvem se několik posledních let skrýval mnohem těžší příběh.
Čtyřletý boj s leukémií.
Nemoc, o které se často nemluví snadno.
A přesto dokázal Luděk Hrzal zůstat pro své okolí člověkem, kterého si ostatní spojovali především s pozitivní energií.
Možná právě proto jeho odchod tolik bolí.
Protože na posledním rozloučení se lidé neloučili jen s moderátorem Evropy 2.
Loučili se s přítelem, kolegou, hudebníkem a mužem, který podle těch, kteří ho znali, dokázal rozdávat dobrou náladu i v době, kdy sám prožíval jednu z nejtěžších životních zkoušek.
A nakonec vyšlo najevo něco, co dokonale vystihuje jeho poslední přání.
Luděk Hrzal nechtěl, aby se na jeho pohřbu plakalo v černém. Přál si, aby lidé přišli barevně a aby se jeho poslední rozloučení podobalo spíše poslednímu mejdanu než smutnému konci.
A tak se s ním jeho nejbližší skutečně rozloučili.
Nejen se slzami, ale také s barvami, hudbou a vzpomínkami na člověka, který měl podle svých kolegů jednu mimořádnou vlastnost: dokázal být veselý téměř za každých okolností.
Právě takového Luďka Hrzala si chtěli zapamatovat. Ne jako člověka, kterého porazila nemoc, ale jako člověka, který se jí čtyři roky statečně bránil a až do konce zůstal sám sebou.
