Ve 100 letech zemřel poslední český veterán bojů u Dunkerque: Rodina ho kdysi považovala za mrtvého, on se však vrátil domů živý

Česká republika přišla o člověka, který nesl ve své paměti одну z nejvýznamnějších kapitol československého válečného příběhu. Ve věku 100 let zemřel Josef Turek, plukovník ve výslužbě a poslední žijící československý veterán bojů u francouzského přístavu Dunkerque, který žil na území České republiky. Jeho životní cesta byla poznamenána válkou, nuceným odchodem do německé armády, zajetím i návratem do vlasti, kde ho už jeho nejbližší považovali za mrtvého.

Zpráva o jeho úmrtí přišla 12. listopadu 2026. Informovalo o ní ministerstvo obrany prostřednictvím odboru pro válečné veterány a válečné hroby. Josef Turek zemřel v Olomouci, kde strávil poslední roky života ve Středisku komplexní péče o válečné veterány při Vojenské nemocnici.

Jeho odchod není jen smutnou zprávou o smrti stoletého muže. Znamená také konec jedné mimořádné osobní kapitoly dějin. Turek patřil k posledním přímým svědkům událostí, které se odehrávaly na západní frontě během druhé světové války. Ještě před několika měsíci se přitom dočkal významného uznání za svou službu.

Josef Turek se narodil 9. září 1926 v obci Doubrava na Karvinsku. Jeho mládí zásadně ovlivnily dramatické politické a vojenské události, které zasáhly jeho rodný kraj. V roce 1938 připadlo území pohraničí Polsku a o rok později je obsadilo nacistické Německo. Pro místní obyvatele to znamenalo mimo jiné povinnost nastoupit do německé armády.

Když byl Josefovi osmnáct let, válka už zasahovala do života celé Evropy. V roce 1944 byl povolán do německého vojska a poslán na západní frontu ve Francii. Nebyla to cesta, kterou by si sám vybral. Mladý muž se ocitl uprostřed konfliktu, jehož rozsah a následky si v té době jen těžko mohl představit.

V září 1944 se jeho osud dramaticky změnil. Dostal se do zajetí amerických vojáků a následně byl převezen do Velké Británie. Právě tam se rozhodl přihlásit do československé zahraniční armády. Místo pokračování služby v německém vojsku se tak připojil k jednotkám, které bojovaly za osvobození Československa.

V listopadu 1944 se stal příslušníkem Československé samostatné obrněné brigády, které velel generál Alois Liška. Turek sloužil jako tankista. Jeho nová vojenská cesta ho zavedla k francouzskému přístavu Dunkerque, kde československé jednotky sehrály důležitou roli v závěru druhé světové války.

Dunkerque byl tehdy v rukou početné německé posádky. Přístav se stal pevností, kterou spojenecké síly obklíčily. Československá samostatná obrněná brigáda měla za úkol zabránit německým jednotkám v prolomení obklíčení. Operace začala v říjnu 1944 a pokračovala až do května následujícího roku.

V oblasti bylo obklíčeno přibližně dvanáct tisíc německých vojáků. Českoslovenští vojáci museli čelit náročným podmínkám a nebezpečí, které přinášely boje v okolí přístavu. Pro Josefa Turka to nebyla jen kapitola vojenské historie. Byl přímo u toho jako člen obrněné brigády a prožil závěrečné měsíce války v prostředí, kde se stále bojovalo.

Německá posádka kapitulovala 9. května 1945, tedy den po oficiálním konci války v Evropě. Pro vojáky, kteří se bojů účastnili, to znamenalo konec dlouhého a nebezpečného období. Pro Turka však ještě následovalo jedno z nejpamátnějších setkání jeho života.

Ve 100 letech zemřel Josef Turek, český veterán z bojů o Dunkerque

Když se po demobilizaci vrátil do Československa, jeho rodina ho nečekala. Podle vzpomínky jeho syna Josefa Turka mladšího totiž blízcí dostali zprávu, kvůli které ho považovali za mrtvého. Návrat muže, o němž si mysleli, že se už domů nevrátí, pro ně musel být mimořádným okamžikem. Po letech nejistoty se znovu objevil živý.

Tato rodinná vzpomínka patří k nejsilnějším momentům jeho životního příběhu. Válka totiž nezasahovala pouze vojáky na frontě. Zanechávala za sebou také rodiny, které čekaly na zprávy, žily v nejistotě a často se musely smířit s tím, že se jejich blízcí už nikdy nevrátí.

Po návratu do vlasti zůstal Josef Turek krátce u armády. Pracoval jako instruktor řidičů tanků, později však odešel k železnici. Většinu svého profesního života tak strávil mimo vojenské prostředí. Jeho válečná zkušenost přesto zůstala důležitou součástí jeho životní identity.

Za účast v bojích za osvobození obdržel Československou vojenskou pamětní medaili se štítkem Francie. Významného uznání se mu dostalo také na sklonku života. V únoru 2026 mu francouzský velvyslanec v České republice Stéphane Crouzat předal Řád čestné legie pátého stupně. Jedná se o jedno z nejvýznamnějších francouzských státních vyznamenání.

Slavnostní předání se uskutečnilo ve Vojenské nemocnici v Olomouci, kde Turek v posledních letech pobýval. Bylo to symbolické ocenění jeho služby a účasti na osvobozovacích bojích. Muž, který se jako osmnáctiletý ocitl uprostřed války, se tak po více než osmdesáti letech dočkal uznání ze strany Francie.

V září letošního roku oslavil sté narozeniny. Jen několik týdnů poté přišla zpráva o jeho úmrtí. Ministerstvo obrany ve svém oznámení připomnělo, že jeho odchodem končí další kapitola živé paměti československých vojáků, kteří bojovali za svobodu na západní frontě.

Josef Turek už nemůže osobně vyprávět o tom, co prožil. Zůstávají však historické záznamy, vzpomínky jeho rodiny a příběh jeho služby. A také jeden mimořádný okamžik, který se do rodinné paměti zapsal navždy: návrat domů, když už ho jeho nejbližší považovali za mrtvého.

Jeho život připomíná, že za velkými dějinami se vždy skrývají konkrétní lidské osudy. Mladík, kterého válka odvedla daleko od domova, se nakonec vrátil, založil si civilní život a dožil se sta let. S jeho smrtí odešel poslední český přímý účastník bojů u Dunkerque žijící v České republice. Čest jeho památce.