Když se mluví o hercích, kteří zasvětili život divadlu, většinou si představíme premiéry, potlesk a okamžiky, kdy se před plným hledištěm podaří něco výjimečného. Jenže za oponou se někdy odehrávají příběhy, které jsou mnohem těžší než jakákoli divadelní role. Příběhy, v nichž člověk musí bojovat nejen o možnost dál pracovat, ale také o sílu zvládat každý další den.
Právě takový příběh nyní otevřeně sdílel herec, režisér a divadelní principál Jakub Špalek. Diváci ho znají mimo jiné z filmů Šakalí léta a Jízda, v divadelním prostředí je však jeho jméno spojeno především s Divadelním spolkem Kašpar, který dlouhá léta vede a rozvíjí. V rozhovoru pro Deník N promluvil o vážné nemoci, která mu zásadně změnila život. Jeho slova jsou o to silnější, že ani v době, kdy se potýká s velkými bolestmi, nepřestal myslet na práci, rodinu a divadlo.
Ještě před několika měsíci přitom zažíval období, které mu mohlo dodat naději. Po náročné léčbě se jeho stav na čas výrazně zlepšil a energie měl tolik, že tím překvapoval i své nejbližší. Jenže začátek nového roku přinesl změnu, kterou si nikdo nepřeje. Bolesti se vrátily a ukázalo se, že nemoc je mnohem rozsáhlejší, než si možná sám uvědomoval.
Jakub Špalek se rozhodl o svém zdravotním stavu mluvit otevřeně. Nezastírá, že prochází mimořádně obtížným obdobím, zároveň ale nechce, aby jeho život určovala pouze diagnóza. Divadlo pro něj stále představuje důležitou součást každodennosti a rodina mu poskytuje oporu, bez níž by se podobná situace zvládala ještě obtížněji.
Jeho příběh se navíc v poslední době bolestně propojil s osudem dlouholetého přítele a hereckého kolegy Jana Potměšila. Oba muži spojovala nejen práce, ale také dlouholeté přátelství a zkušenost s tím, jak se člověk může pokusit pokračovat v uměleckém životě navzdory vážným zdravotním překážkám.
Špalek byl jedním z těch, kteří Potměšila podporovali i poté, co ho vážná autonehoda upoutala na invalidní vozík. Nezůstal jen u slov. Přizpůsobil mu podmínky v divadle a pomáhal hledat cestu, jak může herec dál vystupovat před publikem. Bylo nutné upravit některé vstupy i prostory, aby byly pro člověka na vozíku přístupnější. Samotné stavební úpravy však podle Špalka nebyly tím nejtěžším. Mnohem složitější bylo naučit se, jak s vozíkem pracovat přímo na jevišti a jak přizpůsobit divadelní situace novým okolnostem.
Tato zkušenost ukázala, že divadlo nemusí být jen místem, kde se předvádí dokonalý výkon. Může být také prostorem, v němž se hledají nové možnosti, překonávají překážky a zachovává důstojnost člověka, který se nechce vzdát toho, co miluje.
Vztah mezi oběma umělci se postupně změnil, když Potměšilovy zdravotní problémy začaly omezovat jeho možnosti vrátit se na scénu. Špalek později přiznal, že se v posledních letech vídali jen zřídka. Potměšil podle něj možná nedokázal dát jasnou odpověď na otázku, kdy se bude moci vrátit, a komunikaci proto omezil. Špalek zároveň uznal, že měl právo rozhodovat o tom, jak se s tak těžkou situací vyrovná.
Mezitím se ale začal odehrávat jiný, velmi osobní příběh. Tentokrát se vážná diagnóza týkala samotného Špalka. Lékaři mu přibližně před rokem objevili nádor v oblasti pod ledvinou, přičemž nemoc už byla spojena s metastázami v dalších částech těla. První prognózy nebyly příznivé a následovala čtyřměsíční chemoterapie.
Léčba mu však přinesla období, během něhož se cítil podstatně lépe. Zlepšení bylo natolik výrazné, že na konci roku měl překvapivě mnoho energie. Sám vzpomínal, že jeho manželka a maminka dokonce žertovaly, zda neužívá nějaké povzbuzující prostředky, protože byl plný elánu a dokázal své okolí svou aktivitou unavit.
Takové období mohlo působit jako vítaná přestávka po dlouhých měsících nejistoty. Nemoc ale bohužel nepřestala být součástí jeho života. Po Novém roce se vrátily bolesti zad, které už znal z dřívějška. Tentokrát se ukázalo, že jejich příčina je mnohem rozsáhlejší, než čekal.
Špalek popsal, že metastázy zasáhly řadu oblastí těla. Zmínil záda, pánev, kyčle, ramena, loket i hrudník. Bolest se navíc neprojevuje stále stejně. Někdy se ozývá v jedné části těla, jindy v jiné, takže je obtížné předvídat, co přinese další den. Taková nejistota může člověka vyčerpávat nejen fyzicky, ale i psychicky.
Lékaři mu proto nasadili morfinové náplasti, které mají pomáhat zvládat silnou bolest. Ani tato léčba však není bez komplikací. Špalek otevřeně hovořil také o tom, že morfin ovlivňuje jeho vnímání a soustředění. Přirovnal svůj stav k pocitu, jako by byl neustále pod vlivem omamných látek, což je při herecké práci mimořádně náročné.
A právě tady se jeho příběh stává ještě pozoruhodnějším. Přestože se potýká s tak vážnými obtížemi, nadále pracuje v divadle. V jedné inscenaci hraje hlavní roli a více než sedmdesát minut je na jevišti sám. Musí se tedy soustředit na text, rytmus představení i kontakt s publikem, a to v době, kdy se jeho tělo vyrovnává s nemocí a silnými léky.
Neznamená to, že by bolest nebo vedlejší účinky jednoduše zmizely. Spíše se postupně učí fungovat v podmínkách, které by pro mnoho lidí byly jen těžko představitelné. Divadelní práce mu ale zároveň poskytuje pevný bod. Dává mu důvod vstát, připravovat se, zkoušet a soustředit se na něco, co přesahuje samotnou nemoc.
Překvapivá je i jeho vlastní reakce na to, čím prochází. Špalek přiznal, že sám nerozumí tomu, proč se psychicky drží lépe, než by očekával. Měl by podle svých slov plakat a ptát se, proč právě jeho potkal takový osud, ale takovou reakci u sebe nepozoruje. Místo toho se snaží pokračovat v běžném životě a soustředit se na lidi, kteří jsou mu nejbližší.
Zásadní roli v tom hraje rodina. S manželkou vychovává dvanáctiletého syna a právě rodinný život mu pomáhá neztrácet kontakt s každodenními povinnostmi a radostmi. Dítě podle něj člověka nepustí úplně do beznaděje: stále je tu někdo, kdo potřebuje jeho přítomnost, pozornost a péči. Vedle rodiny ho drží také divadlo, které zůstává jeho profesním i osobním světem.
Právě v tom spočívá nejdůležitější poselství jeho otevřené zpovědi. Špalek se nesnaží předstírat, že je všechno v pořádku, ani svou nemoc nezlehčuje. Mluví o bolesti, léčbě i náročných chvílích bez příkras. Zároveň však ukazuje, že člověk může i v těžké situaci hledat něco, čeho se držet — blízké lidi, práci a pocit, že jeho život má stále svůj smysl.
Zatímco zprávy o jeho zdravotním stavu vyvolávají obavy, sám se snaží pokračovat v tom, co mu pomáhá zvládat přítomnost. O dalším průběhu nemoci nelze z jeho slov vyvozovat jisté závěry. Je však zřejmé, že cesta, kterou prochází, je mimořádně náročná a že se musí každý den přizpůsobovat novým okolnostem.
Jakub Špalek byl dlouhá léta tím, kdo pomáhal svému příteli Janu Potměšilovi zůstat součástí divadelního světa i po tragické nehodě. Nyní sám čelí vážné nemoci a musí hledat způsob, jak na jevišti pokračovat navzdory bolestem a účinkům léčby. Jeho příběh tak není pouze vyprávěním o rakovině. Je také příběhem o přátelství, rodině a oddanosti práci, která člověku může pomáhat i v těch nejtěžších chvílích.
A možná právě proto jeho slova tolik zasahují: neukazují člověka, který by měl všechny odpovědi, ale člověka, který se i přes nejistotu snaží žít dál — krok za krokem, představení za představením.
