Českou kulturní scénu zasáhla mimořádně smutná zpráva. Z pražského Divadla Spejbla a Hurvínka přišlo oznámení, kterému jeho zaměstnanci sami stále nedokážou uvěřit. Jejich milovaný kolega Jan Černohorský tragicky zemřel. Bylo mu pouhých 46 let. Zpráva o jeho odchodu zasáhla nejen lidi, kteří s ním dlouhá léta spolupracovali, ale také přátele a známé z hudebního a divadelního prostředí.
Pro mnohé návštěvníky divadelních představení zůstávají v paměti především herci, jejich hlasy, pohyby a postavy, které dokážou na jevišti oživit. Jenže za každým představením stojí také lidé, jejichž práce často zůstává očím diváků skrytá. Bez nich by nebylo možné vytvořit atmosféru, která dokáže malé i velké návštěvníky přenést do úplně jiného světa.
Právě mezi takové lidi patřil i Jan Černohorský, kterému přátelé říkali Johny. V divadelním prostředí byl známý především jako zkušený osvětlovač a zvukař. Jeho práce byla důležitou součástí představení a každodenního fungování divadelních scén. Vedle toho však měl ještě jednu velkou vášeň – hudbu.
Smutnou zprávu zveřejnilo Divadlo Spejbla a Hurvínka na svém facebookovém profilu. Jeho kolegové přiznali, že se o tragickém úmrtí dozvěděli v neděli a že stále nedokážou přijmout skutečnost, že jejich kamarád už mezi nimi není.
„V neděli nás zastihla zpráva, které ještě stále nemůžeme uvěřit. Náš milý kolega Honza Černohorský přišel tragicky o život,“ napsali zaměstnanci divadla.
Jejich vyjádření nebylo dlouhé, ale právě jednoduchost těchto slov ukázala, jak hluboce je jeho smrt zasáhla. Nešlo pouze o ztrátu člověka, který s nimi pracoval. Odešel někdo, s kým sdíleli každodenní chvíle, pracovní starosti, společné zážitky a prostředí, které se pro mnohé stalo druhým domovem.
Kolegové mu věnovali také osobní rozloučení, ve kterém mu poděkovali za všechny společně prožité okamžiky. Přáli mu, aby ho na jeho další cestě provázelo laskavé světlo. Právě tato slova se stala jedním z nejsilnějších momentů jejich veřejné vzpomínky.
Jan Černohorský přitom nebyl člověkem, jehož život se odehrával pouze za divadelními kulisami. Narodil se 16. května 1980 a významnou část svého života spojil s Kladnem. Tam si vybudoval pevné místo v místní kulturní komunitě a poznala ho řada lidí, kteří se věnovali divadlu, hudbě a dalším kulturním aktivitám.
Více než osmnáct let pracoval v kladenském Divadle Lampion. Působil zde jako osvětlovač a zvukař, tedy v profesích, které vyžadují nejen technické znalosti, ale také cit pro atmosféru a přesné načasování. Každé představení má své vlastní tempo, světelné proměny a zvukové momenty. A právě lidé jako Johny se starají o to, aby všechno fungovalo tak, jak má.
Později spojil svou práci také s pražským Divadlem Spejbla a Hurvínka. Tato legendární loutková scéna patří k nejvýznamnějším českým divadlům a její postavy provázejí několik generací diváků. Pro děti představuje svět humoru a dobrodružství, pro dospělé zase vzpomínky na vlastní dětství.
Černohorský se však nevěnoval pouze technické stránce divadelního života. Hudba byla další důležitou součástí jeho osobnosti. Hrál v několika hudebních skupinách a nejvýrazněji se spojil s kapelou Loužek, ve které působil jako zpěvák a kytarista.
Lidé, kteří ho znali z hudebního prostředí, si ho tak mohli pamatovat nejen jako člověka pracujícího za scénou, ale také jako muzikanta, který sám stál před publikem. Hudbou doprovázel rovněž různé kulturní akce a vernisáže.
Jeho život byl zkrátka propojený s lidmi, uměním a kulturním prostředím. A právě proto jeho odchod zasáhl několik různých kolektivů.
Smutek se neomezil pouze na pražské divadlo. Na Jana vzpomínali také lidé z Kladna, kde strávil mnoho let a kde byl součástí místního kulturního života.
Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně zveřejnilo vlastní vzpomínku. Jeho pracovníci připomněli, že Johny byl sice součástí muzejního týmu jen krátce, ale dlouhá léta ho považovali za kamaráda a výraznou osobnost místní kulturní scény.
Ve svém vyjádření zdůraznili jeho dobrosrdečnost a vynalézavost. Právě takové vlastnosti často zůstávají v paměti mnohem déle než pracovní funkce nebo profesní úspěchy. Lidé si totiž nakonec nejvíce pamatují, jak se vedle někoho cítili, jak s nimi jednal a co po sobě zanechal.
Další dojemná slova přišla také z Divadla Semafor. I tam měl Černohorský své pracovní a hudební vazby. Jeho kolegové připomněli, že byl nejen osvětlovačem, ale také muzikantem. Ani oni nedokázali zprávě o jeho tragickém odchodu uvěřit.
Na sociálních sítích se objevila také vzpomínka kapely Zrní. Hudebníci si ho připomněli jako člověka, který byl vždy veselý, srdečný a často s kytarou v ruce. Jejich slova ukazují, že Johny nebyl jen technickým pracovníkem, kterého lidé znali podle jeho profesní role. Byl také kamarádem, se kterým se pojily společné hudební zážitky.
Právě tato různorodá svědectví ukazují, jak široký okruh lidí jeho odchod zasáhl. V jednom okamžiku se spojily vzpomínky divadelníků, hudebníků, přátel i lidí z místní kulturní komunity.
Jeho smrt navíc přišla v pouhých 46 letech. Věk, kdy má člověk často ještě mnoho plánů, pracovních projektů a osobních snů před sebou. Proto je pro jeho okolí tak těžké přijmout, že se společné chvíle náhle staly minulostí.
Konkrétní okolnosti tragického úmrtí nebyly ve zveřejněném oznámení divadla upřesněny. Jeho kolegové se soustředili především na rozloučení a na poděkování za čas, který s ním mohli strávit.
A právě jejich slova možná vystihují celou situaci nejlépe. Za technikem, který pomáhal vytvářet světlo a zvuk divadelních představení, zůstala mnohem větší stopa, než by se na první pohled mohlo zdát.
Jan „Johny“ Černohorský odešel příliš brzy. Zanechal po sobě vzpomínky v několika divadelních souborech, hudebních skupinách a především v životech lidí, kteří ho znali osobně.
Nejsilnější na celé zprávě je nakonec právě skutečnost, že se s ním neloučí pouze jedno divadlo. Vzpomínají na něj lidé z různých koutů české kulturní scény. A jejich společný vzkaz je jednoduchý: děkují mu za všechny chvíle, které s ním mohli prožít.
Jeho kolegové z Divadla Spejbla a Hurvínka se s ním rozloučili slovy, která nyní získávají ještě hlubší význam: „Děkujeme Ti za každou společnou chvíli a přejeme Ti, ať Tě na Tvé další cestě provází laskavé světlo.“
